Opustil mě, ačkoli jsme spolu měli dvě malé děti. Myslela jsem, že je všechno ztraceno. Asi jsme se brali příliš mladí. Bylo nám sotva dvacet, vlastně jsme byli skoro děti. Ale chodili jsme spolu dva roky, myslela jsem, že ho dobře znám. Spolehlivý, věrný, pracovitý.
Později se ukázalo, že umí být i vzorným tátou. A to byly roky, kdy jsem byla opravdu šťastná. Navzdory svému mládí jsem si toho skutečně vážila. Postavili jsme dům. Vlastníma rukama – tak se to v Pavlově případě dá říci.
Řemeslníky si bral jen na ty nejodbornější práce. Jako inženýr stavař si uměl poradit téměř se vším. Téměř, to je to správné slovo. Se situací, která na něho spadla jako blesk z jasného nebe, si zjevně správně neporadil.
Pavlíkovi byly tehdy tři roky a Anička se sotva batolila. Netušila jsem vůbec nic. Možná se podivíte, jak jsem mohla být tak zaslepená. Těžko říct. Byla jsem se dvěma dětmi na mateřské dovolené a nevěděla jsem, co dřív.
Zavalena povinnostmi kolem dětiček a domu jsem zřejmě nevnímala určité signály. Ale i kdybych je vnímala, co by se stalo? Nic. Mraky, které se nade mnou stahovaly, bych beztak nerozehnala. Podzim přišel dřív, tráva na loukách žloutla, stromy zčervenaly.
Děti dostaly průduškový zánět, však to znáte, z ordinace do lékárny, z lékárny do postýlky, připravit večeři,vařit čajíčky s medem, dávkovat medicínu. Že pán domu ještě nedorazil? Asi toho má v práci příliš.
Večeři do trouby, převlékání do pyžam, čtení pohádky před spaním. Malá vyžaduje i ukolébavku. Tak a zhasnout a spát. Pán domu stále ještě nedorazil a nedal o sobě znát. Vlastně nic zvláštního, mobilní telefony neexistovaly a neměli jsme ani pevnou linku.
Taková byla doba. Když se ozvalo zvonění a tlučení na dveře, řekla jsem si, že si nejspíš zapomněl klíče. Ale proč se sem tak divoce dobývá? Spíš nežli běžnému klepání se to podobalo vyhlášení války. Jenomže za dveřmi byl slyšet divoký křik mé matky.
Kdo nezná mou matku, neměl by se s ní raději vůbec seznamovat. Těžko s ní lze vyjít, je panovačná, hysterická. Určitě má dobré vlastnosti, ale ty nejsou zdaleka tak patrné jako ty opačné. Odemkla jsem, ona vpadla dovnitř a ječela: "Ale já jsem to říkala! Na moje slova vždycky dojde!" Děti se vyděsily, musela jsem je uklidňovat.
Když jsem je zahnala zpátky do postýlek, máma, aniž ztišila hlas, naříkala, že to ví celý kraj a naposled že se to dověděla ona a úplně naposled se to dovím já. Nic jsem nechápala. Popadla mě za ramena a volala: "Že ten tvůj žije s tou blonďatou rajdou, to je pro tebe novinka, co?" Byla to naprostá novinka.
Najednou se mi špatně dýchalo, jako by v chodbách domu ubývalo kyslíku. Lapala jsem po vzduchu. Vtom mi oči padly na obálku opřenou o vázu s posledními růžemi ze zahrádky. Předtím jsem ji neviděla, ale musela tam být.
I máma ji uviděla. Zmlkla, ale jen proto, že mi četla přes rameno. Vzápětí zahulákala: "Tak on se ti omlouvá! Otec dvou dětí si myslí, že stačí říct promiň!" Nic jsem nechápala. Ráda mi to vysvětlila.
Všichni vědí, mého muže svedla ta poběhlice, štěbetají si o tom vrabci na střeše. Domů chodil jen přenocovat a vyfasovat čisté prádlo. Cožpak jsem si toho nevšimla? Zoufale jsem zavrtěla hlavou. Nejdřív jsem si to odmítala připustit.
Není to pravda. To by nám neudělal. Dívala jsem na spící děti a nevěřila, že by něco takového bylo možné. Jenomže on skutečně nechodil domů a máma do mě dennodenně hučela: "I kdyby se nakonec chtěl vrátit, ne abys mu to dovolila.
To by bylo ponížení, ostuda. Co by tomu řekli lidi? Ten bídák nám nesmí přes práh!" Řekla "nám", protože se ke mně přistěhovala. Žila sama, táta radší umřel, než aby to poslouchal. Tak jsem ji ještě ke všemu měla v domě i s tím jejím hulákáním: "Jestli se vrátí, přerazím o něj koště!" Byla toho schopná.
Na můj názor se neptala. Věčně jsem poslouchala, že to byla právě ona, kdo mě před Pavlem varoval: "Vypadal jako holkař, jako hejsek. Viděla jsem mu to na očích. Proutník na první pohled. Ale já tě varovala!" Ani slovo o tom, že postavil dům, že byl báječný táta.
Jenomže teď se nastěhoval k bývalé spolužačce ze základky. Potkali se na třídním srazu. Ruplo mu v bedně, jak se říká. Snad to byla jeho první láska, nevím. Asi ještě netušil, že vracet se v čase nebývá rozumné.
Po špičkách přicházel advent. Babička mi, když jsem byla malá, vyprávěla, že je to kouzelný čas, kdy se lidem plní přání. Zamrzly louže, v nedalekém jezeře voda jako by zčernala, nebe nad ním bylo plné hvězd.
Chodila jsem po břehu a nechtělo se mi vracet se domů. Vybavila se mi Erbenova báseň Štědrý den, kdy se dívka o půlnoci dívala do jezera, aby jí prozradilo budoucnost. Spatřila tam světla svíček, bíle oblečené družičky a černou rakev.
shutterstock_350763917
Cítila jsem v zádech mráz. Lépe v mylné naději sníti, než strašlivou poznati jistotu, říká se v básni. Budu už navěky sama? Co řeknu dětem? "No že je jejich tatínek..." zařvala na mě doma matka, a já se lekla, jak větu dokončí, protože děti zrovna večeřely krupicovou kaši.
Upřely na babičku modrá očka. Po otci. Máma se zarazila a kvapně dodala: "...na služební cestě." A pak začala všechna ta kouzla. Možná to nevíte, ale na svatou Barboru je třeba uříznout třešňovou větvičku ze stromu starého alespoň deset let přesně v té vteřině, kdy se na obzoru objeví první sluneční paprsek.
No tak do té vteřiny jsem se netrefila, ale barborky jsem si domů přinesla. Když se prý větvička do Štědrého dne obalí květy, svobodné děvče v domě se do roka provdá. Ale v našem vdově žily jen postarší vdova se svou dcerou, které utekl manžel.
Ovšem byla tu i další pověra: když si děvče ukryje jeden z kvítků do šněrovačky, přivábí tím chlapce, na kterého myslí. No tak jsem to zkusila, i když v tomto případě se zrovna o chlapce nejednalo a šněrovačku nemám.
Připadala jsem si jak zoufalec, který spoléhá na pověry. Zazvonil dva dny před Štědrým dnem. Barborky už kvetly a já jsem si jeden kvítek vložila do rukávu mikiny. Zacinkal zvonek. Byla jsem zrovna u dětí a máma, čekající na tuto chvíli už několik měsíců, mě předešla.
Rozrazila dveře a na Pavla se snesla taková sprška vulgárních výrazů, že když jsem přiběhla, byl už pryč. "Měla bys mi poděkovat," vítězoslavně pronesla máma a zmizela do kuchyně. Myslela jsem, že ji snad začnu škrtit.
Místo toho jsem tiše jako myška znovu otevřela dveře a vydala se na obhlídku. Seděl pod třešní na zasněžené lavičce. Vypadal zdrceně. Nemluvili jsme spolu snad celé věky. Když mě uviděl, řekl: "Nevěděl jsem, že tu s tebou bydlí tvoje matka.
" Pokrčila jsem rameny. Bylo mrazivé ráno, ticho, bezvětří, sníh křupal pod nohama, k zemi se pomalu snášely zářivé bílé hvězdičky. A dodal trochu drze: "Copak oni ji v dubnu neupálili?" Asi jsem se měla rozčilit, ale místo toho jsem dostala záchvat smíchu.
Pravda, nepatřičný, vzhledem k vážnosti situace. Pavel šeptl, že se vrátil. Šli jsme spolu ke dveřím a naše stopy po chvíli smazal sníh, stejně jako my jsme navždy smazali těch několik uplynulých měsíců.
Miluše C. (51), Karviná.
