Pokud v životě kráčíme špatným směrem, musí občas zasáhnout samo nebe. Vyšší síly mi pomohly tam, kde jsem to už sama nedokázala…
Odmalička jsem hodně cílevědomá. Už ve škole jsem dřela a učila se dnem i nocí, abych byla ve všech předmětech nejlepší. A zůstalo mi to i do dospělosti. Jakmile jsem nastoupila do práce, hned od začátku jsem pracovala na tom, aby se moje kariéra rozvíjela.
Dokud jsem neměla manžela a dceru, nic jiného než práci jsem vlastně neznala. Ale i poté, co jsem se stala matkou, jsem se rozhodla, že budu zvládat obojí.
Stres a únava mě dohnaly
Vychovávala jsem dceru Andreu, ke které o dva roky později ještě přibyla malá Anežka, a současně jsem na pracovním žebříčku postupovala výš a výš. Nedělala jsem to ovšem jen kvůli svému pocitu uspokojení, práce mě opravdu bavila.
Znamenalo to ale, že jsem byla v zápřahu prakticky celý den i večer a neměla tak vůbec žádnou chvíli pro sebe. A když už obě dcery studovaly na střední škole a nevyžadovaly tolik pozornosti, ušetřený čas jsem věnovala opět jen a pouze zaměstnání.
Únava a stres se ve mně střádaly celá léta. Nebylo se tak moc čemu divit, co se potom jednoho dne stalo.
Vstala jsem a odešla z práce
V té době už jsem zastávala vedoucí místo jednoho úseku. Na pravidelné páteční poradě jsem náhle uprostřed jednání vstala a beze slova odešla z místnosti. Všichni na mě jenom nechápavě hleděli.
Ani já jsem v tu chvíli neměla jasno, co dělám. Dnes už vím, že ten den byl prostě poslední kapkou. Pohár přetekl, došly mi síly, všechno najednou ztratilo smysl. Nikdo se mě ale nepokoušel zastavit, pouze pár lidí v zasedací místnosti se zeptalo, kam jdu a jestli jsem v pořádku. Sama jsem to nevěděla.
Bloumala jsem ulicemi
Vzala jsem si kabát a vyšla jsem ven z budovy firmy. Bezcílně jsem se několik hodin toulala ulicemi. Ostatním chodcům jsem musela připadat, jako že jsem úplně mimo realitu – a také jsem byla.
Zahnula jsem do postranních uliček a zastavila jsem se až před jedním starým kostelem. Několik minut jsem stála před ním a upírala na něj pohled. Něčím zvláštním mě přitahoval. Pak, jakoby moje kroky někdo ovládal, jsem vykročila k dveřím a vstoupila jsem dovnitř.
Kdyby se mě ale někdo zeptal, proč tam jdu, nedokázala bych mu odpovědět.
Cítila jsem kolem sebe klid
V kostele bylo ticho a prázdno. Dýchal tam na mě pocit klidu a bezpečí. Posadila jsem se na dřevěnou lavici. Nikdy jsem nebyla věřící a nemodlila jsem se. Nehodlala jsem to dělat ani teď.
Prostě jsem tam jen tak seděla, vzdálená běžnému dennímu ruchu a zkoušela si ujasnit, co se to se mnou děje. Po několika minutách, kdy jsem hleděla na kostelní dlažbu pod sebou, se mi náhle zdálo, že se kolem mě rozzářilo nějaké světlo. Zvedla jsem hlavu.
Sklonil se ke mně anděl
V uličce mezi lavicemi se vznášela bílá postava. Ihned jsem v ní poznala anděla, i když neměla křídla. Ta bytost na mě hleděla hlubokýma očima v laskavé tváři. Ani trochu jsem se nelekla, i když za jiných okolností bych asi reagovala dramatičtěji.
Zůstala jsem klidně sedět i ve chvíli, kdy se anděl pomalu přemístil ke mně a sklonil se nade mnou. Jenom jsem tiše poslouchala, co mi říká.
Promlouval mi do duše
Anděl věděl, kdo jsem a co prožívám. Začal mi trochu vyčítavě, ale současně chápavě povídat o tom, že jsem na světě jen jednou a že svůj život promarňuji. Ptal se mě, kolika lidem jsem udělala v posledních letech radost, a kolikrát jsem ji prožila já sama.
Nedokázala jsem odpovědět. Uvědomovala jsem si, že si opravdu neumím vybavit nic jiného než práci a kariéru.
Vynořily se krásné vzpomínky
Najednou se mi vybavily vzpomínky z mládí a dětství. Bylo to, jako by mi ta andělská bytost promítala dávné chvíle, ve kterých jsem měla sny, zájmy, záliby. Okamžiky, kdy jsem pociťovala štěstí a radost.
Potom mě hlas anděla varoval, že pokud pojedu dál v zajetých kolejích, přiblíží se čas mého odchodu ze světa.
Udělala jsem zásadní rozhodnutí
Poslouchala jsem jako nějaký žáček ve škole, kterému spravedlivě nadávají za to, že zapomněl na domácí úkol. Anděl po mně nic nechtěl, žádné sliby, ani abych se modlila.
Jen mi ukázal, jak na tom vlastně doopravdy jsem. Ani nevím, kolik času jsem v tom kostele strávila a kdy přesně anděl zase zmizel. Ven jsem vyšla uvolněná a s čistou hlavou. Zamířila jsem zpátky do práce.
Bylo mi jasné, co musím udělat. Ještě téhož dne jsem dala výpověď. Samozřejmě, že jsem nikomu nepověděla o tom, co mě k tomu vedlo. Snažili se mě přemlouvat, ale já si stála na svém.
Raduji se ze života
Jak manžel, tak obě naše dcery mé rozhodnutí spíše přivítali. Můj muž mi dokonce řekl, že jsem pracovala až moc a že nastal čas také trochu žít a odpočívat. Za pár dnů mě překvapil, když nám oběma koupil zájezd do Karibiku.
Od toho podivného setkání v kostele uplynulo už přes deset let. Dnes už jsem úplně v pohodě, dělám běžnou a nenáročnou práci, a když občas jdu kolem toho kostela, tak se sama pro sebe usmívám a vždy potichu řeknu „děkuji“.
Marcela T. (53), Hradec Králové
