Měli jsme radost, že dcera po rozvodu zhubla a zkrásněla. Vůbec nás nenapadlo, že trpí anorexií a zanedlouho bude bojovat o život!
Naše jediná dcera nebyla nikdy žádné tintítko. Narodila se už jako pětikilový cvalík, a nadváha jí vydržela až do dospělosti. Naštěstí, jejímu manželovi se to líbilo. Pořád jí oplácával a zpíval si nějakou starou písničku: „Hubené jsou studené, já mám rád dámy při těle!“ Dcera se tvářila vždycky tak šťastně, že se mi dojetím rosily oči. Každá máma si přece přeje, aby její dítě Bylo šťastné!
Dcera se nezřízeně cpala
Manžel byl rezervovanější. Občas ji dokonce napomenul, aby se tolik necpala, že to není zdravé, ale ona se nijak omezovat nechtěla. Když čekala miminko, přibrala skoro třicet kilo! Po porodu už jí váha, či spíš hrozná nadváha, už zůstala. Ani její manžel se už netvářil tak nadšeně, jako kdysi. Nehorší ale bylo, že na mateřské její tloustnutí nepřestalo. Všechno na ní praskala ve švech a stačilo pár schodů, aby funěla jako sentinel. „Janičko, zkus trochu zhubnout! Vždyť budeš nemocná!“ domlouvala jsem jí, ale ona jako by byla hluchá. Jedla a jedla. Ne, že by se cpala nějakými sladkostmi nebo mastným masem. Ona prostě jedla všechno, na co přišla. Klidně deset knedlíků nebo tři řízky najednou. Zatímco její manžel večeřel jeden krajíc, ona už jich měla v sobě pět. Smutné bylo, že naše vnučka Lucinka si z maminky brala příklad. Taky snědla všechno, co před ní člověk nezamkl!
Manželovi se zprotivila
Zato náš zeť byl čím dál zamlklejší. Písničku o dámě při těle si už dávno nezpíval. A potom, jako blesk z čistého nebe, nám oznámil novinu: „Od vaší dcery odcházím! Nikoho nemám, ani si nehledám, ale na tu velrybu už se nemohu ani podívat? Víte, co včera večeřela? Celé dvě bonboniéry! Koupila je pro kamarádky, dvojčata. K narozeninám. A sežrala je hned, jak vybalila nákup. Měla hnědou pusu a fleky na tričku. Bylo mi na zvracení!“ řekl tak zoufale, že jsem se na něho nemohla ani zlobit. Jen jsem přemýšlela, zda to s dcerou pohne a půjde do sebe. „Snad ji to poučí. Zhubne a ten její se k ní vrátí!“ zabručel manžel a šel strčit hlavu do ledničky. Prý kvůli dceři teď musí myslet stále na jídlo! Naše dcera zareagovala zprvu přesně tak, jak jsem doufali. Začala držet přísnou dietu a opravdu hubla! Měnila se úplně před očima. Stále mluvila jen o svém manželovi. Jak ho miluje a jak ho překvapí svoji nově nabytou štíhlostí!
Změnila se k nepoznání
Neuplynul ani půl rok a z dcery se stala téměř krasavice. Nejen, že zhubla, ale díky pravidelnému běhání se jí změnila postava k nepoznání. No, byla to kočka! Tahle kočka ale při svém večerním joggingu spatřila něco, co ji srazilo na kolena. Zcela nečekaně potkala svého muže, jak se ruku v ruce vede s nějakou cizí boubelkou! „Ta holka byla tlustá jako malé prasátko! A obličej měla taky takový,“ dodala zkroušeně a z kapsy vytáhla tabulku čokolády. Prý, co by se trápila, když je všechno ztracené…Ale potom začala znovu hubnout a už jen hubla a hubla. Ztrácela se před očima! Popírala, že by ji něco bylo. Prý jen trpí nechutenstvím. Ani tehdy mě nenapadlo, že by mohla mít anorexii. Myslela jsem totiž, že tahle nemoc se týká jen nějakých mladých holek. To manžela napadlo, s čím dcera bojuje. Hned se šel poradit s naším obvodním doktorem. Ten ho odkázal na nějakou kliniku a ti zase, že máme dceru co nejdřív přivézt. Ta ale nechtěla ani slyšet.
Vrátil se k ní, ale na jak dlouho?
„Co zase proti mně máte? Nestačí, že ode mě utekl manžel? Teď ze mě budete dělat nějakou psychoušku?“ řvala na nás úplně hystericky. Já se jí začala omlouvat, ale s manželem to ani nehnulo. „Zítra ať jsi sbalená! Jedeme na vyšetření!“ poručil jí nekompromisně. Ale další den nám nikdo neotevřel. Bušili jsme do dveří marně. Po chvíli se ozvalo zoufalé volání: „Maminka už dlouho spinká! A na zemi!“ volala slabým hláskem. Manžel na nic nečekal a vykopl dveře. Já mezi tím volala záchranku. Mysleli jsme, že naše nešťastná Jana spáchala sebevraždu. Ale ona zkolabovala a málem zemřela vyčerpáním z podvýživy! V nemocnici strávila skoro půl roku. Prvním, kdo ji přišel navštívit, byl její manžel. Stál při ní a byl jí oporou. My se starali o vnučku. Vše dobře dopadlo, ale z budoucnosti máme obavy. Co když se všechno bude opakovat?…
Jiřina S. (59), Strakonice
