Nikdo netuší, co se může odehrávat v dětském mozečku, když mu od narození chybí ty nejdůležitější a přitom nejpřirozenější podněty.
S malou Julinkou jsme si dlouho nevěděli rady, bylo to pro nás hodně těžké. Pořád jsme ale doufali, že se zlepší. Snažili jsme se, co nám síly stačily, zkoušeli jsme všechno možné, ale pořád to nebylo ono. Co jsme nedokázali my, dokázalo až obyčejná kočka.
Vzali jsme se z velké lásky a těšili se, jak spolu budeme šťastně žít a kolem nás se budou batolit naše děti. Jistě, takovou představu mívá spousta párů – i když dnes už to asi tolik neplatí –, jenže já měla děti vždycky ráda a už jako malá holka, když jsem někde viděla kočárek, už jsme k němu běžela a vyzvídala, jestli je to holčička nebo chlapeček, jak se jmenuje a byla jsem celá pryč z těch miniaturních prstíčků a velkých oček. Hraní „na maminku“ bylo pro mě nejoblíbenější a vždycky jsem byla přesvědčená, že budu skvělá máma.
Velké zkalamání
Tahle „posedlost“ mě neopustila ani později. Moc ráda jsem hlídala mladšího brášku i děti ze sousedství. Vystudovala jsem gymnázium a pedagogickou školu, obor učitelství pro mateřské školy a nastoupila v mateřince jako učitelka. S dětmi jsem trávila celé dny a byla spokojená. Pak jsem poznala Zbyňka, zamilovala se, brzy byla svatba a oba jsme se těšili, až přijde první potomek.
Jenže uběhl rok, pak dva a pořád nic. Začalo mě to trápit čím dál víc, nejdřív to bylo každý měsíc zklamání, později se přidaly obavy a málem deprese. Zbyňka to trápilo taky, ale pořád se mě snažil dodávat optimismus. Když se nám ale nepodařilo počít dítě ani po třech letech, odhodlali jsme se a nechali si udělat důkladná vyšetření. Ta doba, než jsme dostali výsledky, byla strašná. Mnohem horší bylo ale zjištění, že děti normální cestou mít nemůžeme. Tehdy jsem proplakala celou noc. Proč zrovna já, která děti tolik miluje, musím mít takovou smůlu?
Zbývala jen adopce
Zbývalo nám pokusit se o umělé oplodnění. Ani to ale nepomohlo. Nakonec mi nezbývalo než smířit se s tím, že vlastní děti mít nebudeme. Byla jsem v koncích. Nebyla jsem schopná pořádně myslet, a o to horší pro mě bylo chodit do práce a vidět tu spoustu dětí, a hlavně jejich matek, které si podle mě mnohdy ani nevážily toho štěstí, kterého se jim dostalo v podobě dětí… Zbyněk viděl, jak těžce to nesu, a tak mi jednoho dne sám navrhl, jestli bych přece jen nechtěla přemýšlet o adopci. Pravda je, že o té se zmínili i lékaři, ale já byla tak soustředěná na touhu po vlastním dítěti, že jsem si tuhle možnost nějak nepřipouštěla. Začala jsem o tom hodně přemýšlet.
Vlastně čím dál víc, až se mi ta myšlenka najednou už nezdála tak špatná. Třeba to tak osud zařídil, abychom poskytli domov a lásku nějakému dítěti, které vlastní rodiče opustili nebo nemohli sami vychovávat. Nakonec jsme se domluvili, že to uděláme. Chtěla jsem jen, aby šlo o miminko, abych si mohla užít mateřské radosti i starosti skoro od začátku. Podali jsme si tedy žádost a absolvovali kolotoč vyplňování formuláře, testů, dotazníků, potvrzení, posuzovací procesy, psychologická vyšetření, kontroly sociálních pracovníků u nás doma, než jsme dostali k adopci doporučení, pak jsme prošli ještě přípravnými kurzy.
Až mi z toho šla hlava kolem – u některých otázek jsem často ani nechápala, k čemu jsou pro tento účel dobré. Ale obrnila jsem se trpělivostí, i když čekání bylo dlouhé. Najednou jsem začala skálopevně věřit, že když budeme trpěliví, nakonec se to povede, a i když jsem někdy přece jen propadala malomyslnosti, vždycky jsem se nakonec vzchopila – a to mě celé další čtyři roky drželo nad hladinou. Až nakonec jsme se konečně dočkali a přišel ten báječný den, kdy jsme si z kojeneckého ústavu odváželi domů půlroční Julinku.
Těžké začátky
Jenomže jsem si neuměla představit, že to bude tak moc těžké. Ani od psychologů, ani od nikoho jiného jsem se při sezeních nedozvěděla to důležité. Například že sžívání s dětmi může trvat velmi dlouho a že může být i bolestné. Děti, které v kojeneckých ústavech jsou, bývají totiž zcela bez emocí – neusmívají se, moc nepláčou, jen tiše upírají své obrovské oči do stropu.
Nejsou totiž zvyklé na mazlení, utěšování, chování, hraní s někým. Protože je jich tam hodně, sestřičky nemají čas se každému věnovat tak, jak by potřebovaly. Tyto děti si zvyknou, že pláčem nikdy nikoho nepřivolaly, tak své potřeby nedávají moc najevo. Moje dosavadní zkušenosti s dětmi jako by mi teď byly na nic. Věřili jsme však, že díky lásce a péči, které té maličké dáme, se vše brzy zlepší. Julinka si zvykala poměrně pomalu. Krmila jsem ji, přebalovala, snažila se s ní povídat a hrát, jenže ona nic z toho neznala. Nakoupili jsme spoustu hraček vhodných pro půlroční dítě, jenže ona zpočátku celé dny jen ležela nebo seděla v postýlce a ničeho si nevšímala.
Začala jsem se bát, jestli není nějak opožděná ve vývoji, i když podle dětské lékařky bylo fyzicky vše v pořádku. Jen se nesmála a neměla snahu aspoň začít mluvit. Vyčerpávalo mě to, protože jsme se celý den strašně snažila, ale bezvýsledně. Zbyněk přišel večer z práce, najedl se a taky se snažil s malou komunikovat, jenže ona na něj nijak nereagovala, a on si s tím nevěděl rady. Přesto se nevzdával a byl mi stále oporou, bez něj bych to určitě nezvládla. Večer jsem pak vždycky padla zcela vysílená do postele, ale potřebný spánek dlouho nepřicházel.
Pořád jsem přemýšlela, co dělám špatně nebo co ještě bych mohla udělat. Začali jsme se bát, že Julinka možná trpí nějakým vážným psychickým blokem, nebo snad poruchou. Oběhali jsme s ní několik doktorů, ale podle nich bylo všechno v pořádku. Jediné, co nám doporučili, bylo dát tomu čas. Musíme prý být hodně trpěliví a snažit se najít něco, co by Julinku z její podivné letargie vytrhlo. To se lehko řekne, ale mnohem hůř se na to přijde.
Malý zázrak
V létě jsem s malou odjela na pronajatou chaloupku, abychom obě byly na čerstvém vzduchu. Zbyněk tam za námi přijížděl na víkendy. Julinka měl brzy oslavit své první narozeniny. Zatím ani nejevila snahu postavit se na nožičky, ale to mi tak nevadilo, věděla jsem, že je to velmi individuální a jsou děti, které nechodí třeba ještě v roce a půl. Spíš mi vadilo to, že se o nic moc nezajímá. Jistě, podanou hračku si vzala, chvíli ji držela, ale nehrála si s ní a po chvíli ji zase odložila.
Přece jen tu ale určitý pokrok byl: když jsem jí vyprávěla pohádky nebo zpívala písničky, s vážným výrazem mě soustředěně poslouchala. Brala jsem to jako takovou první vlaštovku a doufala, že brzy dojde i na další zlepšení. Jednou odpoledne jsme nechala Julinku spát na zahradě v rozkládací postýlce. Bylo krásné počasí, jen jsem ji postavila pod jabloň a zastínila slunečníkem. Myla jsem nádobí a trochu uklízela, jen občas jsem vyhlédla z okna, abych zkontrolovala, jestli je všechno v pořádku.
Najednou jsem zahlédla, jak do postýlky vhupla nějaká kočka. Úplně jsem zkameněla, ale pak jsem jako šílená vyletěla z chalupy do zahrady a v hlavě se mi při tom rychle míhaly katastrofické scénáře, jak kočka škrábne Julinku do oka nebo kousne do nosu a podobně. Jenže když jsem zastavila u postýlky, naskytl se mi úplně jiný obraz: Julinka seděla, hladila svou malou ručičkou kožíšek kočky, která tiše předla, a já poprvé viděla, jak se Julinka šťastně usmívá.
Podívala se na mě a řekla: „Mama, čiči!“ Slzy mi vhrkly do očí – byla to vůbec první slova, která jsem od ní slyšela! Objala jsem Julinku a začala na ní mluvit páté přes deváté, zatímco ta kočka s klidem seděla vedle ní a neutekla. Od toho dne jako by se zlá „kletba“ konečně zlomila. Když přijel Zbyněk, všechno jsem mu hned vyprávěla. Kočičku jsme si nakonec nechali – poptala jsem se u sousedů a nikomu nechyběla. Z Julinky a Mícy, jak jsme ji pojmenovali, se stali velcí kamarádi a Julinka od té doby začala žvatlat – i na to stavění na nožičky brzy došlo. Mícu jsme si pak odvezli i domů a chovali ji jako v bavlnce. Protože to malé zvířátko dokázalo prolomit ledy, na které jsme my dva tak dlouho byli krátcí.
Jana (45), Pelhřimovsko
