Ten, kdo nahlédne do prostoru mezi dvěma světy, pocítí velké usmíření!
Měla to být jednoduchá operace žlučníku, přesto jsem měla strach. Ještě nikdy předtím jsem v nemocnici dlouhodobě nebyla. Všichni kolem mě utěšovali, že se nemám čeho bát. Já jsem se ale stejně na ten zákrok připravovala, když to přeženu, tak trochu jako na smrt. Četla jsem o různých případech, kdy se i zdánlivě snadná operace změnila v drama a boj o život.
Přišla jsem k vědomí v bílém světle
Možná jsem měla i nějakou předtuchu, prostě mě varovala intuice. Operace samotná sice proběhla bez problémů a já se po ní v pořádku probudila k vědomí, ale následující noc se dostavily nečekané komplikace. Cítila jsem se hrozně špatně a v tu chvíli jsem si opravdu myslela, že umírám. Mrzelo mě, že se nestačím rozloučit s těmi, které jsem milovala. To byla moje poslední myšlenka předtím, než jsem ztratila vědomí. Později jsem se dozvěděla, že jsem prožila klinickou smrt. Znala jsem různé příběhy lidí, kteří měli podobnou zkušenost a popisovali svůj vstup do jiného světa. Dlouhý tunel, na jeho konci světlo a vítání ze strany těch, kdo zemřeli před námi. Na žádný tunel si nevzpomínám, ale skutečně si pamatuji silné bílé světlo, díky kterému jsem si znovu začala uvědomovat sama sebe. Necítila jsem ale své tělo, to zůstalo někde mimo mě.
Viděla jsem zemřelou kamarádku
Pochopila jsem, že jsem se ocitla v nebi. Bylo to tam moc krásné. První tvář, kterou jsem spatřila, byla moje maminka. Ta umřela, když mi bylo dvacet let. Pocítila jsem obrovské štěstí, že ji znovu vidím. Slyšela jsem, jak mi říká, že je na mě pyšná, co jsem v životě dokázala. Zeptala jsem se, jestli teď, když jsem zemřela, budeme zase spolu. Usmála se a odpověděla mi, že můj čas ještě nepřišel. Pak jsem jí ztratila v záplavě dalšího světla z dohledu. Z bílé záře se náhle vynořila další postava. Hned jsem jí poznala. Byla to Marcela, moje kamarádka z dětství. Společně jsme chodili na základní školu i na gymnázium, ale ona se potom vdala za cizince a vystěhovala se pryč. Zůstaly jsme sice v kontaktu, ale už jsme se nevídaly – až jsem se jednoho dne dozvěděla, že Marcela se utopila v moři. Hodně jsem to tenkrát oplakala. Ten pocit, že už se nikdy neuvidíme a nebudeme spolu mluvit, byl strašný. Teď tady stála přede mnou tak, jak jsem si jí pamatovala. Řekla mi, že ví, jak jsem na ní často myslela a byla kvůli ní smutná. Utěšovala mě, že smrt nebolí a že v nebi se cítí dobře. Potom zmizela i ona, stejně jako předtím maminka.
Bylo mi líto, že už tam nejsem
Čekalo mě ještě jedno setkání, s dědou z tátovy strany, na kterého jsem měla z dětství hodně hezkých vzpomínek. Zákeřná nemoc ho ale zabila, už když mi bylo deset let. Tehdy to bylo vlastně moje první setkání se smrtí. Nyní jsem se dívala do jeho tváře. Usmíval se, jako všichni v nebi. Vnímala jsem příjemné teplo a energii, která vycházela z jeho zářícího bílého těla. Pak jsem ještě spatřila i další lidi ze své minulosti, ale to už mě nějaká síla táhla z toho světa pryč. Všechno se znovu zatemnilo a já jsem přestala vnímat. Probrala jsem se na nemocničním lůžku. V první chvíli mi bylo strašně líto, že už nejsem v nebi. Pak mi začalo docházet, že se lékařům podařilo mě zachránit. V mém pokoji stáli ti, které má ráda: manžel, obě děti, sestra se švagrem i můj otec. Byla jsem vysílená a nemohla jsem mluvit. Cítila jsem se ale hrozně šťastná. Později, když už se mi udělalo lépe, jsem o svém zážitku řekla alespoň manželovi. Viděla jsem, že mi až tak moc nevěří, ale nevadilo mi to. A od té komplikované operace se už smrti nebojím.
Věra T., (46), Třebíč
