Na zahradě nám rostla košatá lípa, rádi jsme sedávali na lavičce v jejím stínu. Netušili jsme, že mohutný kmen skrývá velké tajemství.
Lípa je nádherný strom a navíc posvátný. Aspoň tak jsme jej vnímali u nás v rodině po celé generace.Už prababička pod ním sedávala, bylo to takové oblíbené místo, kde jsme si jako děti hrály, honily se kolem tlustého kmenu a rádi se za ním schovávaly. Když kvetl, nádherně voněl, ta vůně se linula po celé zahradě, kolem poletovaly včelky z celého okolí a hodovaly.Babička květ sbírala a sušila z něj čaj. Kdykoliv jsme dostaly kašel, už jsme ho měly v hrnku na stole a muselo ho pít několikrát denně. Nikdy nám to ale moc nevadilo, protože to byl nejchutnější čaj, jaký jsem kdy pila.A když se do něho přidal med, byl vynikající. Lípa byla nedotknutelná, nikdo z nás by nedovolil, aby se strom porazil, věřili jsme tomu, že nás, naši rodinu chrání, před zlým. Žili jsme si totiž docela spokojeně, žádné karamboly a dramata se v naší rodině nekonaly.Jako by se nám neštěstí zdálky vyhýbalo. Když se stal tento neuvěřitelný příběh, byla jsem studentka. Maminka zůstala tehdy sama, otec od nás odešel, a také její sestra na tom byla těžce, protože její manžel zase zemřel.Babička byla v důchodu, tak nám nastaly velmi hubené časy. Kdybychom neměli náš rodný dům, kam jsme se vtěsnali všichni, asi bychom skončili v azylovém domě.
Maminka prosila lípu
Ještě častěji vysedávala babička pod našim posvátným stromem a modlila se, aby nás nepřestal chránit a aby nám pomohl ve chvíli, kdy se od nás štěstí odvrátilo.Koruna stromu tiše ševelila, jako by ji chtěla uklidnit. Ten den nás z jeho stínu vyhnala bouřka, která se přihnala spolu s vichrem. Rychle jsme běželi pozavírat okna a zahnat slepice a kachny do chlíva.Děti sbíraly hračky po zahradě a já prádlo ze šňůry. Více se stihnout nedalo, blesk stíhal blesk a jeden udeřil do naší lípy. Byla to taková rána, že se země otřásla. Strom sice začal hořet, ale prudký déšť oheň okamžitě uhasil.Když bylo po všem a my vyšly na zahradu, kmen naší lípy byl rozseknutý, jedna strana se zřítila k zemi, ta druhá, větší, zůstala stát. Mezi větvemi a listím se cosi lesklo. Když jsme se podívali blíž, nemohli jsme uvěřit svým očím.„Poklad!“ vykřikl můj malý bráška Honzík. „To je poklad!“ Všude kolem se v mokré trávě povalovaly zlaté mince ve střepech velkého džbánu. Někdo jej musel kdysi dávno ukrýt do stromu. Vzpomněla jsem si, jak jsem jako dítě jezdila do školy autobusem kolem jiného mohutného stromu, do kterého byl vydlabán otvor a usazena v něm Madonka s děťátkem.Ten strom stále na rozcestí stojí, díra se zacelila a mladí lidé a děti, kteří chodí kolem, vůbec netuší, co ten velikán ve své kmeni skrývá. A tak to bylo nejspíš i s pokladem, který po mnoho generací ukrývala naše lípa.Opravdu nás tehdy zachránila, vydala svůj poklad , aby nám pomohla z existenčních problémů. Lípa stojí na naší zahradě dodnes, protože přežila. Jen ji chybí kus kmenu a koruny, jak je blesk uštípl.
Helena (43), Plzeň .
