Můj kousek štěstí

Boj s tyranem jsem prohrála

Máma se vdávala ve dvaceti. Musela a také chtěla. Můj otec musel, ale rozhodně nechtěl. Pro manželství a na to, aby byl rodič, se ale nehodil ani omylem. Sice uměl být ohromně okouzlující a roztomilý, na to ostatně moji mámu uhnal, ale jinak byl nespolehlivý, prolhaný a naprosto sobecký. Máma s ním byla nešťastná a snažila se udržet manželství hlavně kvůli mně. Kdybych to tenkrát dokázala, řekla bych jí, ať se nesnaží. Jejich věčné hádky a otcovy opilecké návraty mě děsily. Nakonec se rozešli, když mně bylo pět, ale trvalo dalších pět let, než došlo k rozvodu.

Hledala jsem ideál

To všechno mě vedlo k tomu, že jsem hledala ideálního muže – prostě prince na bílém koni. Vždycky jsem si ale narazila někoho, kdo sice dobře vypadal, uměl se chovat, ale v jádru s ním něco nebylo v pořádku. Navíc jsem se těch svých známostí držela zuby nehty. Prostě jsem přes veškerou snahu opakovala máminu chybu. Když mi bylo dvacet osm, seznámila jsem se s Ondřejem. Byl šéfem ve firmě, která spolupracovala s podnikem, kde jsem dělala účetní. Ondřej byl solidní, uzavřený, tak trochu záhadný a o deset let starší. A právě to, že byl úplně jiný, než muži s kterými jsem obvykle chodila, mě přesvědčilo, abych to s ním zkusila.

Noční můra

Choval se jako dokonalý gentleman, bral mě do hezkých restaurací, dostávala jsem od něj krásné kytice a roztomilé dárky. City sice neuměl dát moc najevo, ale jinak byl skoro dokonalý. Brali jsme se po roce. Manželství není taková romantika jako chození. S tím jsem počítala. Byli jsme víc doma, Ondrovi se moc nelíbilo, když jsem někam chodila sama, ale neřešila jsem to, v tu dobu mi to přišlo v pohodě. A pak se mi, ve třiceti, narodil Matýsek. Byla jsem na vrcholu blaha. Po dítěti jsem vždy toužila. Ondra se v synovi viděl, rozmazloval ho od první chvíle. Synek pro mě byl splněný sen, jenže z manželství se postupně začala stávat noční můra. Ze začátku jsem to moc nevnímala, tak jsem byla zahleděná do výchovy synka. Když mi Ondra nadával, že není uklizeno dle jeho představ, že jsem oblečená jinak, než se mu líbí, nebo že trávím moc času s malým venku, brala jsem to jako oprávněnou kritiku, názor, na který má právo.

Měla jsem odejít

Matýskovi byly tři roky a já se chtěla alespoň na částečný úvazek vrátit do práce. Jenže manžel byl proti. Nejdřív jsme o tom diskutovali, pak se hádali. Ne že by na mě Ondra křičel. Ale systematicky, jedovatě a hnusně mě shazoval. Vyvrcholilo to tím, že mi jednoho večera dal zničehonic facku. Ani nevypadal rozčileně, prostě se najednou otočil a vrazil mi jí. Byla jsem z toho úplně vykolejená. Vlastně jsem nemohla uvěřit tomu, že se to stalo. Dnes vím, že jsem se tenkrát měla sebrat a odejít. Jenže když mi druhý den řekl, ať si tedy do té práce jdu a tvářil se, jako že se nic nestalo, ráda jsem to vytěsnila. Jenže to byl pouhý začátek. Ondra se totiž s tím, že nebudu doma, vůbec nesmířil. Občasné jedovaté ponižování, tiché rafinované nadávání za všechno, co nebylo podle jeho představ.

Vsugeroval mi to

Cítila jsem se hrozně. Ale odejít jsem nechtěla. Matýsek tatínka zbožňoval. Navíc jsem se, i když to byl samozřejmě nesmysl, nemohla zbavit pocitu, že občas na tom, co Ondra říká, něco je. Velmi důležité pro mě navíc bylo, že si Ondra dával velký pozor, aby ke scénám nedocházelo před Matýskem. Já hloupá to brala jako důkaz toho, že mu záleží na tom, abychom fungovali jako rodina. Časem se to ještě zhoršilo. Z té jedné facky na začátku se stalo bití několikrát do měsíce. Stačila sebemenší záminka. Před Matýskem si ale pořád dával pozor. Také si hlídal, aby po jeho „trestech“ nezůstaly stopy. Styděla jsem se. Nikomu jsem se nesvěřovala, takže si všichni kolem nás mysleli, že máme ideální manželství.

Ach, já hloupá

Ale já byla čím dál tím zničenější. Když bylo Matýskovi deset, začala jsem uvažovat o tom, že od Ondřeje odejdeme. Nebyla to lehká doba. Dneska už vím, že jsem neměla manželovi nic říkat, měla jsem se sebrat a odejít. Jenže jsem byla hloupá a přišlo mi to nečestné. Od okamžiku, kdy jsem mu oznámila, že už na to nemám, že by bylo lepší, kdybychom se rozešli, rozehrál svou ohavnou hru. Začal mě nenápadně před synem očerňovat. Tvrdil mu, že je chci opustit, že si hledám jiného muže. Matýsek o tom, jak mě jeho otec týral, nic nevěděl. Takže mu na ty jeho řeči skočil. Snažila jsem se ze všech sil, ale brzy jsem v synových očích viděla stejné pohrdání, jako v těch Ondrových. Před rokem konečně náš vztah dospěl k rozvodu. Očekávala jsem, že syn zůstane v mé péči. Ale on sám u soudu řekl, že chce být raději s otcem. Psychicky jsem se sesypala, což byla voda na manželův mlýn. Dnes je mi čtyřicet tři, jsem sama a syna vídám jen zřídka, protože mě vidět nechce. Připadám si jako na konci cesty, jako by mě v životě už nic pěkného nečekalo. A nemohu se zbavit pocitu, že si za to můžu sama.

Zuzana (43), Zlín

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden