Často mě napadá, že kdybych žila před několika sty lety, byl by můj život úplně jiný. Mohla bych být šťastná s mužem, kterého miluji a lidi by se na nás nedívali se znechucením.
V minulosti jsem měla více vztahů, ale v žádném jsem nebyla úplně šťastná. Doopravdy jsem se zamilovala až když mi bylo jednadvacet let. Byla to láska se vším všudy, doprovázená motýlky v břiše, pocením dlaní i bušením srdce. Háček byl však v tom, že můj osudový muž jménem Luboš byl můj o tři roky starší bratranec.
Rodiče naší lásce nepřáli
Možná si řeknete: „A co má být? Vždyť v České republice je manželství mezi bratrancem a sestřenicí legální a zákon je nepovažuje za incest. Na rozdíl od USA, kde je ve většině států podobný svazek ilegální.
Dokonce ani geneticky není svazek mezi bratrancem a sestřenicí katastrofou, jedná se o příbuzné třetího stupně, kteří mají jen osminu společných genů. Statisticky vzato mají potomci bratranců a sestřenic jen o 1,7 procent vyšší pravděpodobnost vrozených vad, než je běžný průměr.
Takže, v čem je problém?“ Já vám povím v čem – v rodině a lidech, kteří jsou plní předsudků a naši lásku už od samého počátku zavrhovali. Fakt, že jsme se do sebe bezhlavě zamilovali nepřijali a dělali všechno možné i nemožné, aby nás od sebe odloučili.
Lásku jsme skrývali
První jiskra mezi mnou a Lubošem přeskočila na rodinné oslavě narozenin mojí babičky, která slavila sedmdesátiny. Stačil jediný pohled a okamžitě jsme se do sebe zamilovali. Celé odpoledne jsme strávili spolu.
Povídali jsme si a pozdě odpoledne jsme vyrazili na procházku k řece. Tam mě Luboš poprvé chytil za ruku a políbil mě. Bylo to spontánní a úplně přirozené. Ihned jsem věděla, že se mezi námi rodí láska jako trám.
Rodiče, příbuzní a ani kamarádi si zpočátku ničeho nevšimli. Naši lásku jsme s Lubošem dokázali před okolím úspěšně tajit několik měsíců. Scházeli jsme se potají a vymýšleli jsme si různé báchorky o tom, kam jdeme a s kým. Připadali jsme si úplně jako Romeo a Julie.
Rodiny se rozhádaly
Vztah mezi námi samozřejmě pokročil dál. Došlo i na intimnosti a při jedné naší „chvilce“ nás přistihla Lubošova máma. Už se nedalo z ničeho vylhat. Byli jsme oba nazí, zamotaní do jedné deky.
Lubošova máma vyděšeně vykřikla „panebože“ a rukou si zakryla oči. Pak zabouchla dveře a utíkala své zjištění ještě ihned zatepla povědět strejdovi. Od toho dne byly naše rodiny na bitevním poli a my s Lubošem jsme se stali jejich vojáčky.
Vůbec se nás nesnažili pochopit. Ačkoli jsme byli už oba dospělí, verdikt zněl jasně: nesmíte se nadále vídat.
Zmizel mi ze života
S Lubošem jsme se ale samozřejmě vídali dál. Dojížděli jsme za sebou autobusem, lhali rodičům do očí, vymýšleli jsme všelijaké kličky a úskoky. Ale nedalo se to vydržet do nekonečna.
Jednoho dne nás spolu uviděla známá mojí matky a oheň byl znovu na střeše. Rodiče pak už neponechali nic náhodě. Luboše poslali za prací do Německa a mě hlídali jako oko v hlavě. Nakonec se jim to povedlo a dosáhli svého.
Kontakt mezi námi postupně vyšuměl. Začali jsme žít své životy, našli jsme si partnery, ale milovat jeden druhého jsme nikdy nepřestali.
Věřím ve šťastný konec
Náhodně jsme se s Lubošem opět potkali až před dvěma lety na jedné oslavě. Jakmile jsem ho uviděla, srdce se mi divoce rozbušilo. Moc jsme spolu nemluvili, ale nakonec jsme si spolu zatančili.
Nikdy nezapomenu na to, jak mě při tanci svíral v náručí. Lásku, kterou jsem se v sobě celé ty roky pokoušela potlačit, se opět naplno rozhořela. Pořád se milujeme a vím, že tomu tak bude navždy.
Linda L. (42), Praha
