Sofie neměla jednoduché dětství. Možná ji ty špatné podmínky také špatně zformovaly. Ale doplatila jsem na to nakonec já.
Sofii jsem znala odmalička. Dělala jsem jí vychovatelku v družině. Byla to hodná a milá holčička, někdy až, jak jsem si později uvědomila, možná příliš milá. Taková přeslazená do té míry, kdy už je vám někdy z takového chování nepříjemně. Zavání to pak falší a neupřímností.
Zvykla jsem si ale na ten její projev a už mi to pak nevadilo. I když už jsem Sofii neměla na starosti oficiálně, vídala jsem ji v naší ulici, ona mě vždy pilně zdravila. Když byla starší, někdy hlídala mé vnuky, ty raubíře. Potřebovala každou korunu.
Žila sama jen s matkou, která byla věčně opilá a Sofie se starala často o obě, žily na hranici chudoby, byly v zoufalé situaci a já jsem se snažila Sofii pomoci. Odvděčila se mi za nějaký čas tak, že jsem nestačila zírat. Nevím, kde se to v té holce vzalo, že měla žaludek na to, co mi provedla.
Koketovala s mým zetěm
Měla jsem být na pozoru už tehdy, když Sofie u nás v domě dělala chůvu mým vnukům. Na mého zetě dělala docela vyzývavé oči, což mě zpočátku překvapilo, ale přičítala jsem to nějaké pozdní pubertě. Věděla jsem, že Petr mou dceru nezklame a také k tomu nedošlo. Je to charakterní chlapík.
Když zřejmě milá Sofie viděla, že její pokusy jsou marné, nechala toho a časem začala být na Petra naopak drzá. To už ale kluci chůvu přestávali potřebovat a Sofie k nám chodit přestávala. Na chvíli jsem si od její přítomnosti odpočinula. Ne, že by mi byla tolik na obtíž, ale jak říkám, šestým smyslem jsem zřejmě nějakou faleš už tenkrát cítila, takže jsem v její blízkosti pociťovala jakési napětí. Byl to pro mě nepatrný stres, ale byl…
Byla jsem bohatá vdova
Žili jsme si dobře. Po sametové revoluci naší rodině vrátili pár činžovních domů, takže jsme měli dost peněz, na hmotnou nouzi jsme si rozhodně nemohli stěžovat. Já jsem ale stále pracovala, stala jsem se, když už mi v rozletu nepřekážel kádrový původ, vedoucí odboru na ministerstvu.
Tam jsem – až v této funkci, nikoli předtím, to je myslím důležité – poznala svého druhého muže. To jsem byla pět let vdovou a musím říct, že nepříliš truchlící. Můj manžel byl protivný a nerudný a tyhle vlastnosti se stupňovaly až do jeho úplného konce, kdy zemřel na srdeční infarkt.
To Milan byl jeho pravý opak, a i když ve své vysoké funkci dost přesluhoval, byl to pěkný chlap, ženské na něj letěly a já vlastně ani nevím, proč zrovna já jsem si zasloužila jeho přízeň. Když si to tak zpětně promítám, myslím, že, i když to zpočátku tak nevypadalo, byl on sám tehdy veden zištnými úmysly.
Když jsme se totiž po jeho romantické žádosti o ruku měli brát, přišel s tím, že uzavřeme předmanželskou smlouvu. Byla jsem tenkrát tak popletená láskou, že jsem podepsala dokument, který se ve světle pozdějších událostí jeví jako pro mě krajně nevýhodný. Přitom, když jej předkládal, líčil, že chrání nás oba, zejména pak mě. Abych stručně vylíčila, co se najednou seběhlo…
Říká se tomu in flagranti
Jsem možná až moc soucitná, říkám si dnes. Chtěla jsem Sofii pomoct a našla pro ni místo sekretářky u nás na ministerstvu. Netrvalo to příliš dlouho a ona začala měnit kanceláře tak dlouho až skončila v té Milanově. Byla jednou ze dvou nohatých blondýnek, které tam Milan měl, ale Sofie nakonec mého manžela udolala. To už jsme byli svoji tři roky a já jsem si myslela, že se nemám čeho bát.
To jsem se šeredně spletla. Jednou jsem zůstala v práci déle a on se zdržel také, ale zřejmě si myslel, že jsem už šla domů. Chtěla jsem ho mile překvapit v kanceláři, ale ten pohled, který se mi naskytl, nepřeji žádné ženské.
Snad jen samotné Sofince, ta by si něco takového na revanš určitě zasloužila. A to jsem jí tolik pomohla! A když mě někteří lidé varovali, že je to vlastně potvora a že se říká, že prý dokonce chodila s chlapy za peníze, posílala jsem ty pomlouvače k šípku, že jsou to zlí jazykové a že jí závidí vidinu nového, lepšího, života. Ano, skutečně bylo co závidět, zakrátko ještě víc.
Můj advokát
byl zoufalý
Sofinka přišla do jiného stavu a začala pracovat na tom, aby získala víc. Hormony s ní jako s těhotnou cloumaly a ona si šla tvrdě za svým. Milan přišel, že se chce dát rozvést. Když jsem šla za právníkem a on mi dokonale vyložil smysl naší předmanželské smlouvy, došlo mi, že přijdu o velkou část svého majetku.
Předsvatební smlouva byla neúprosná. Ne nadarmo ten prevít Milan seděl na tak vysoké židli. Byl to, jak se ukázalo, pěkně mazaný chlapík. Právníci, které si vzal, měli snadnou práci a já myslím, že to ostatně byli právě oni, kteří smlouvu už pár let předtím připravovali. Teď přišli k hotovému.
Můj advokát byl z toho cáru papíru nešťastný a pořád jen vykřikoval: „Kam jste dala rozum, to je neštěstí,“ a podobně. Právníci bývají vyrovnaní lidé, tohoto jsem ovšem vyvedla dokonale z míry. Dnes mám už klid, jen jsem chudší o pár desítek milionů.
Ale když budu cynická, jsem bohatší o cennou zkušenost, i když hodně draze zaplacenou, a to doslova. Ale peníze nejsou všechno. Ze svého místa jsem samozřejmě odešla, šla jsem pro změnu dělat zase vychovatelku do mateřské školy. Jen už se na ty malé prcky dívám tak nějak s odstupem. Co z nich jednou vyroste? Nikdy nevíte, zda vrah, či budoucí prezident.
Marie (62), Brno
