Byla jsem žena v jiném těle

Měla jsem tu smůlu a narodila se v mužském těle, i když uvnitř jsem se vždycky cítila jako žena. Potom jsem se nechala operovat a můj život se změnil!

Moje dětství bylo jedno velké utrpení. Chlapeček otloukánek, nekňuba, baba, budižkničemu, teplouš. Jedna nadávka za druhou a občas nějaká ta facka a kopanec. Ale ne od spolužáků. Od vlastního otce, vojáka z povolání, který mě snad až chorobně nesnášel.

Cítil, že se mnou něco není v pořádku a snažil se to ze mě vytlouct. Máma se ho bála, tak mě rozmazlovala, jak to jen šlo, ale proti tomu tyranovi se mě nikdy nezastala. Vyučila jsem se kadeřnicí, vlastně kadeřníkem a práce se mi moc líbila.

Samé voňavé šampóny, balzámy a spreje, barvičky a hlavně dámská společnost. Byla jsem prostě mezi svými. Jenže, já toužila žít jako žena.

Také vás může zajímat ...

Nechávám si říkat Vlasta

Potřebovala jsem odejít z domu, odstěhovat se někam, kde mě nikdo nezná. Toužila jsem se oblékat jako ženská a žít jako ženská. Tak jsem šla pracovat do skladu. Dřela jsem jako kůň, abych si na tohle všechno vydělala.

Moji kolegové si na mě zvykli a říkali mi Vlasto. Tak vlastně nebylo poznat, zda oslovují chlapa nebo ženskou. „Ty Vlasto, jako mám svojí starý koupit voňavku, poraď mi, ty se v tom vyznáš!“ chodili si ke mně pro radu a brali mě takovou, jaká jsem byla.

Nikdo se mi neposmíval ani mě neponižoval. Já ale čím dál víc toužila po tom, být opravdovou ženou, nejen se za ní přestrojovat. Chtěla jsem mít prsa a taky jsem se chtěla zbavit, no víte čeho. Prostě toho, co dělá chlapa chlapem.

Svěřila jsem se doktorce

Jednou jsem viděla takový pořád o lidech, jako jsem já a tak jsem šla, po mnoha letech k doktorovi. Vlastně doktorce. Takové mladé a hezké. „No víte, jak bych vám to vysvětlila…“ začala jsem nesměle, ale ona mě přerušila.

Řekla mi naprosto jasně, co mám dělat a co mě čeká. Spousta lékařů, posudků, zkoumání, ale potom taky hormonální léčba a operace. Všechno se povedlo a tak jsem po dvou letech žena. Narostla mi prsa, holím si nohy a kupuji moc hezké, to nejhezčí spodní prádlo. Už zase pracuji jako kadeřnice a svoji práci miluji nade vše. Měla bych být šťastná, ale…

Toužím po dítěti

„Vlastičko, škoda, že nemůžeme mít děti?“ povzdychl si můj přítel, moc hezký chlap, co nemá ani tušení, kým jsem ještě před deseti lety byla. „No, já vlastně děti nikdy nechtěla, přiznala jsem, ale nebyla to pravda.

Děti bych moc chtěla, ale samozřejmě nemohu. Nejenom kvůli věku. Jedinou cestou je si nějaké to děcko osvojit. Jenže, já se zatím nedokážu přiznat, že jsem byla muž. Nemám se komu svěřit, za kým jít. Nemám nikoho, protože s přítelem jsem se nedávno rozešla.

Jsem sice žena, ale úplně stoprocentní ne. A tak vlastně nevím, zda někdy najdu někoho, kdo se mojí minulosti nezalekne.

Vlasta Š. (55), jižní Čechy

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...