Být prababičkou bylo ještě lepší, než být babičkou. Užívala jsem si každou společně strávenou chvíli. Potom jsem ale musela zasáhnout. Pravnučka začala být rozmazlená a drzá!
Dnešní doba je jiná, než jakou ji pamatujeme my, starší generace. Rodiče vyžadovali od dětí respekt a poslušnost. Dneska se preferuje liberální výchova, což někdy znamená, že si dítě může dělat, co chce a rodiče jen koukají do tabletu nebo mobilního telefonu.
Moje vnučka ale taková nebyla. Svoji dcerku vychovávala celkem přísně a vždycky říkala, že z ní nechce mít nějakého rozcapeného fracka. Vnučka nebyla vdaná, což jsem považovala taky za takovou podivnost dnešního světa.
Chodila si do školky pro dceru, která měla jiné příjmení. To by vážně člověk nevymyslel!
Hlídání jsem si užívala
Přítel vnučky, otec mojí pravnučky, byl skvělý chlap a já ho měla ráda jako vlastního. Vždycky jsme se spolu moc nasmáli. Měl totiž velký smysl pro humor a vtipkoval hned, jak překročil práh.
Na návštěvy mladých jsem se prostě vždycky moc těšila. Přišla jsem na jiné myšlenky a pobavila se. Pravnučku jsem samozřejmě i ochotně hlídala. Zdraví mi ještě sloužilo a ona mě poslouchala, tak proč ne? Naše pravidelná čtvrteční odpoledne se odehrávala v podobném duchu.
Nejdřív jsem moji Adélku vyzvedla ze školky, šly jsme do parku a potom na něco dobrého do cukrárny. Mezi parkem a cukrárnou jsme se stavily vždycky v nějakém obchodě. Kupovala jsem Adélce omalovánky nebo nějakou drobnou hračku.
Maličkost, která jí i mně udělala radost. Tentokrát jsme se zastavily v nově otevřeném hračkářství. Bylo tady tolik věcí, až oči přecházely!
Byla to otřesná scéna
Měla jsem v úmyslu vyzvědět, po čem Adélka touží, abych jí to tajně pořídila k jejím blížícím se narozeninám. Adélka hned, jak vstoupila do obchodu, byla jako očarovaná. Skoro zapomněla mluvit.
Chodila s očima navrch hlavy od jedné hračky k druhé, od panenky k panence, od plyšáka k plyšákovi. Ty chlupaté hračky mě také fascinovaly. Měli tady sovu, orla, mývala a dokonce i žraloka! Prostě, na co si kdo vzpomněl.
Sama bych si něco pořídila domů, jen tak pro radost! Adélka si všechno dlouho prohlížela, potom popadla takového krásného bílého medvěda a už ho nepustila. „Toho chci babi!“ vykřikla nadšeně a já to brala s humorem.
Ten chlupáč stál skoro tisíc korun! Myslela jsem, že když to vnučce vysvětlím, umoudří se. Ale ona ne. Začala se chovat jako šílená. „Ale já toho medvěda chci a chci a chci!“ křičela a svalila se na zem.
Udělalo se mi nevolno
Zůstala jsem na ni koukat a nechápala, co se děje. Tohle mi moje dcera ani vnučka nikdy nedělaly! Myslela jsem, že to je jen ve filmech. Ale ne. Adélka se svíjela na zemi, lidi ji překračovali a kroutili hlavami.
„Paní, dejte jí na zadek!“ řekla mi jedna mladá maminka. Za ruku táhla takového neduživého chlapečka, aniž by ho nechala si něco prohlédnout. Já ze zásady děti nikdy nebila a nemínila jsem to měnit ani tentokrát.
Jenže, co si s pravnučkou počít? Nakonec jsem se sebrala a schovala se za regálem. Když viděla, že tam nejsem, zklidnila se a zvedla ze země. Zvědavě se rozhlížela, kam jsem zmizela. Odložila medvěda zpět do regálu a utíkala za mnou.
Já s ní nemluvila. Domů jsme došly mlčky. Bylo mi z té scény úplně zle. Nastal čas na večeři a Adélka se těšila na nějakou dobrotu. Měla hlad, protože tentokrát jsme z pochopitelných důvodů vynechaly návštěvu cukrárny.
„Adélko, na co máš chuť?“ zeptala jsem se, ale nemínila jí ničím rozmazlovat. Tentokrát určitě ne!
Dostala suchý chleba
Ona důvěřivě začala navrhovat: „Palačinky, špagety, vdolečky…“ Nechala jsem jí vyjmenovat kde co a potom před ní položila krajíc suchého chleba. Koukala, jako by jí ulítly včely! „Ale babi, já nemám ráda chleba bez šunčičky!“ sdělila mi a talíř odsunula do prostředka stolu.
Já ale byla neoblomná: „Víš, Adélko, v hračkářství ses chovala ošklivě. Kdybych ti koupila toho drahého medvěda, musela bych jíst suchý chleba k večeři každý den. Jinak bych neměla penízky ani na léky, ani na světlo ani teplo!“ Adélka na mě chvíli hodně ošklivě koukala, trucovala.
Potom si to rozmyslela, obešla stůl a pohladila mě po tváři. „Babičko, to jsem nevěděla, že se musí světlo u tebe doma platit. Kdybys mi to řekla dřív, přinesla bych svoji baterku a posvítila ti!“ Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála! Chleba jsem ji nakonec přece jen namazala.
I na tu šunčičku došlo. Když si ji přišla vnučka vyzvednout, hned se dozvěděla od Adélky novinku: „Babička mi nechtěla koupit medvěda, protože moc jí a ona na to nemá!“
Alena D. (75), Písecko
