Po tragické smrti otce nestačila maminka odhánět ženichy. Využila červené barvy a krocanů na dvoře. Nápadníci nestíhali utíkat. Zvířata, ze kterých jsem měla vždy velký respekt a jako malá pořádnou hrůzu, byli krocani.
Vzít si na sebe cokoliv červeného bylo zahrávat si s osudem. Krocana dováděla červená barva k naprosté nepříčetnosti, nebyl snad nikdo z rodiny, koho by nehonil krocan po dvoře, včetně dědy, strýce a posléze i nevlastního otce. Maminka byla pěkné kvítko z čertovy zahrádky. Když se vzpamatovala ze smrti otce, vymyslela si zábavu. A s ní si nápadu užívala i babička. Každý muž, se kterým se seznámila, musel přijít na oběd a přinést puget rudých růží. Většinou to asi nebyli chlapi z vesnice, protože ti by do koridy plné krocanů s takovou květinou nikdy nevstoupili...
Drtili budoucího muže
Náš budoucí tatínek si katovou uličkou k domu své vyvolené proběhl taky. Patřil mezi ty úspěšnější, kteří to nevzdali hned na začátku, ale dopracoval se až do domu. Celé rodině se představil tak, že se rozrazily dveře do kuchyně, do kterých vrazil v hlubokém předklonu vysoký chlap s krocanem na zádech, druhý běžel za ním a štípal ho do nohou. Jak se snažil náš budoucí tatínek za sebou rychle přibouchnout, přirazil do dveří krocanovi hlavu a matce kytku. Hračky pro nás se povalovaly po dvorku, jak je postupně odhazoval – jako v té pohádce, kdy zlý čaroděj pronásleduje princeznu s jejím zachráncem a už už je dohání… Vždycky bylo třeba něco odhodit, aby vyrostla hora, les nebo moře.
Tato finta otci nevyšla.
Ať za sebe házel hračky jak chtěl, krocany nezastavily. Maminka se ještě dlouho otci smála. Na nás, jeho budoucí dcery, které vyženil, ale jeho netradiční antré zapůsobilo. Hodně přispělo k tomu, že jsme mamince tohoto tatínka schválily. Pořádali jsme krocaní koridu Když jsem byla větší, strach z krocanů se zmírnil. Přesto ale navždy zůstaly tvory, se kterými není radno si nic moc začínat. V dobách mé puberty jsme se dokonce bavili tak, že jsme pořádali krocaní koridu.
Dvorek byla korida, krocani rozzuření býci. Měli jsme velký červený šátek, na který krocani okamžitě reagovali. Každý z nás se snažil setrvat v koridě co nejdéle, museli jsme absolvovat rozmanité trasy, splnit různé úkoly a za ně jsme dostávali body. Samozřejmě jsme měli svá úniková místa, kam se krocani nedostali, ale nebylo zrovna lehké se na ně rychle vyškrábat. A tak nebylo výjimkou, když krocan někoho z nás úspěšně zasáhl.
Zdena B. (57), Táborsko.
