Konečně jsem získala nové zaměstnání. Po roce na úřadu práce jsem se moc těšila. S chutí jsem se vrhla do přidělených úkolů a přehlížela varovné signály.
Tohle je tedy poslední kapka, pomyslela jsem si. Když jsme totiž ten den přišla ráno do své kanceláře, zjistila jsem, že mám v počítači vymazaná všechny důležité dokumenty. Byla mezi nimi i čtvrtletní zpráva, kterou jsem měla dnes odevzdat šéfovi.
Byla obsáhlá, podrobná. Pracovala jsem na ni usilovně celý týden. Tohle už nedám dohromady. Proč to ta Alice udělala?
Viníka jsem dobře znala
Hned jsem totiž věděla, kdo za tím stojí. Moje hloupá a nepřející kolegyně. Nesnášela mě od samého začátku, co jsem před rokem a půl nastoupila. Nejprve se tak trochu snažila vlichotit v mnou přízeň.
Bylo to ale jen proto, aby ze mně vymámila nějaké informace. O tom, kde jsem pracovala před tím, zda mám rodinu a co manžel a děti. Brala jsem to normálně a odpovídala jí podle pravdy. To byla ale velká chyba.
Využila vše, co se dalo
Alice si se zájmem poslechla, jak jsem přišla o minulé místo. Vypadalo to, že se mnou soucítí. Že chápe, jak nespravedlivé je někoho vyhodit jen kvůli tomu, že zrovna není dvacet.
Jenže Alice si to sice trpělivě vyslechla, ale ihned to celé překroutila, nafoukla a poslala dál. Vyšla jsem z toho nakonec jako úplný pitomec, kterého vyhodili pro neschopnost. Z hádky s mužem, se kterou jsem se jí naivně svěřila, hned udělala domácí násilí.
Já byla ta nemožná ženská, která se neumí dohodnout s vlastním mužem. A navíc se od něj nechá terorizovat. Prostě chudinka.
Nešlo jen o pomluvy
Vedle pomluv mi ale Alice začala dělat i řadu konkrétních naschválů, aby mi můj pobyt na pracovišti dostatečně opepřila a znepříjemnila. Tentokrát to ale opravdu přehnala! To jí nedaruju! Cystala jsem se, jak jí pěkně vynadám, ale Alice nepřišla.
Za dva dny jsem jí šla navštívit do nemocnice, kde ležela pěkně potlučená. Prý ji tak zmlátil manžel, což ona popírala. Z obličeje plného podlitin na mě koukaly nevěřícně její oči. „To seš ty, Terezo?“ Ptala se, jakoby nevěřila, že jsem se za ní přišla podívat právě já.
Než jsem stačila něco říct. Ozvalo se tiché. „Promiň.“
Tereza B.(59), Praha
