Kominík byl hezký, ochotný a dokonce i levný. Přesto mi na něm něco nehrálo. Moje podezření se po několika telefonátech potvrdilo. Měla jsem doma podvodníka!
Kdo by neměl rád kominíky, když nosí štěstí a ještě si s nimi člověk hezky popovídá? Měla jsme radost, když mi u vrátek nečekaně zazvonila černá postavička s bílou čapkou a štětkou obtočenou kolem ramene.
„Kominík!“ zavolala jsem na manžela, ale ten, jako obvykle, klimbal v křesle u dopoledních pořadů v televizi. V poslední době už s ním nic nebylo. Odmítal se mnou chodit ven, natož někam do kina! Prostě, musela jsem si vystačit sama, jen s kamarádkami a mým psem.
Kominík mi připadal divný
S těmi kamarádkami to také nebylo růžové, pořád by jen vařily a pekly, povídaly si o nemocech nebo o svých starostech. Po setkání s nimi jsem se cítila vždycky hůř, než předtím.
Musela jsem myslet na jejich trápení a na náladě mi to nepřidalo. Ve svém okolí jsem neznala snad nikoho, kdo by si věčně na něco nestěžoval! O to větší radost jsem měla z toho kominíka. Pozvala jsem ho na kafe v naději, že mi řekne něco nového a hlavně veselého.
„Paní, já nic nevím. Pořád jen lezu po střechách a už toho mám taky dost!“ odbyl mě rezolutně a kávu vypil na jediný hlt. Do pusy si nacpal kus koláče a hned, že se jdeme spolu podívat na půdu. Byl v kominickém, ale pořád se mi na něm něco nezdálo.
Jak to říct. On byl totiž v tom kominickém mundůru až moc vzorný. Všechno jakoby měl z nějakého filmu. Nebo půjčovny kostýmů.
Zavolala jsem policii
Prostě splňoval všechno, co by si člověk od kominíka mohl přát. I tu štětku. Ale ta byla úplně čistá, nikde ani smítko, natož saze! I jeho boty měly bílou podrážku. Neušpiněnou, nedotčenou.
Napomínala jsem sama sebe, že asi moc sleduji detektivky, ale nemohla jsem si pomoct. Ten chlap byl vážně divný! Zavedla jsem ho na půdu, ukázala střešní okénko vedoucí na střechu a odběhla si zatelefonovat.
Na místní policii jsem měla známou. Dceru jedné ze svých přítelkyň. Zavolala jsem jí s dotazem, zda nemají v rajónu hlášeného nějakého podvodníka kominického a ona, že se zeptá. Za chvilinku mi volala zpátky“ „Teto Maruško, je to vážně podvodník, nějak ho tam u sebe udrž, ať nám zase nepláchne!“ Úplně jsem se zpotila.
Jak ho mám udržet? Snad za nohu? Ale potom mě to napadlo. Běžela jsem znovu na půdu. On stál u toho okýnka a něco psal na mobilu. Prý, že už má hotovo!
Uvěznila jsem ho na střeše
Porosila jsem ho, zda by ještě jednou nevylezl tím okýnkem na střechu a nekouknul se, zda nám neupadla taška ze střechy, protože máme na stropě mokrý flek. Hned jsem mu slíbila za tu jeho ochotu dvě stovky navíc.
„Žádný problém,“ ucedil mezi zuby a důvěřivě vylezl na střechu. To byla moje chvíle. Okýnko jsem za ním zavřela a ještě zabezpečila napříč smetákem. Zůstal uvězněný na střeše, podvodník jeden podvodnická! Kopal nohou do okýnka, ale nebylo mu to nic platné.
Seskočit nemohl, bylo to moc vysoko. A dole pod ním už houkalo policejní auto. No, bylo to dobrodružství a já byla chvilku slavná po celé vesnici. Jen škoda, že ten můj všechno prospal!
Marie Z. (59), Kokořínsko
