Syna jsem radši oženila

Vychovat dobře děti, je velké umění. Mně se to nepovedlo a kvůli tomu velmi trpěla. Syn byl totiž hrozně líný a mně to pořádně štvalo.

S manželem jsme vychovali tři děti, jenže každé jinak. První dcera se narodila hodně nemocná a strávila víc času po nemocnicích, než doma. My ji navštěvovali a nosili jí, co si poručila. Rozmazlená ale nikdy nebyla.

Když se jakž takž uzdravila, vážila si každé chvilky, kterou byla s námi. O pár let později se narodila druhá dcera a ta byla naštěstí úplně zdravá. Byla jako živé stříbro, chvíli neposeděla. Třetím dítětem, narozeným dlouho po dcerách, byl syn.

Od prvního okamžiku jsme ho všichni hýčkali a rozmazlovali.

Syn nás odmalička využíval

Ani jsme si nevšimli, jak té roztomilosti a oblíbenosti umí synek obratně využívat. „Mami, potřeboval bych nové kole, přece nebudu jezdit na růžovém po holkách! Tati, že mi koupíš magneťák! Ségra, ostříháš mi vlasy?“ ptal se a dělal na nás kukadla.

My mu nedokázali v ničem odmítnout. Uběhly roky, dcery se vdaly a já zůstala se synem sama. Manžel totiž nečekaně zemřel na infarkt. Na nějaké velké truchlení jsem ani neměla čas, protože syna tato ztráta velice zdrtila.

Přestal chodit do zaměstnání a zůstal doma. Prý nemá sílu! Nejdřív jsem mu to věřila a měla o něho dokonce strach. Později mi začalo být divné, že celý den jen kouká ne televizi, mlsá čokoládu a zve si kamarády na mariáš.

„Kamile, nechtěl bys už jít do práce? Přijdeš na jiné myšlenky…“ přemlouvala jsem ho. O nějakém příspěvku na nájemné jsem si vůbec netroufla mluvit.

Štvalo mě, že se nechá ode mě živit

Živila jsem ho, šatila a podporovala. Jemu to v jeho pětatřiceti nebylo vůbec trapné. Mně to bylo proti mysli čím dál víc. Potřebovala jsem si něco našetřit do důchodu.

Ale z čeho, když jsem ze svého ubohého platu živila ještě syna povaleče? „Mami, dal bych si kuřátko s nádivkou, ty ho děláš ze všech lidí na světě nejlépe!“ vola na mě jednou v sobotu syn. Válel se jako vždy na gauči u televize a ve mně vzkypěla zlost.

Mám já tohle zapotřebí? Rozhodla jsem se, že ho vyhodím z bytu, že mu zruším trvalý pobyt. Rozhodla jsem se ke spoustě věcem, ale v noci jsem začala o svých rozhodnutích pochybovat. „Chudák, co si beze mě počne?“ ptala jsem se sama sebe a byla úplně bezradná.

Rozhodla jsem se syna oženit

Nechtěla jsem synovi uškodit, ale živit ho do smrti se mi taky nechtělo! Nakonec jsem vymyslela plán. Ožením ho, holomka! Ale kdo by si ho vzal? Milan byl sice pohledný, ale to je asi tak všechno.

Nakonec jsem se šla poradit k jeho bývalé třídní učitelce ze základní školy. Byla už hodně stará, ale já ji měla vždycky moc ráda. Mému nápadu se zasmála, ale potom mi dala za pravdu. „Ten kluk by potřeboval nějakou metrnici emancipovanou.

Měla by být ráda, že má chlapa doma a že ji nijak neomazuje. Prostě nějakou, která se potřebuje vdát, aby nemusela říkat, že je ještě bez chlapa! Přemýšlejte, zda takovou nějakou neznáte!“ poradila mi. V tu chvíli mě nikdo nenapadl, ale cestou domů mi do hlavy najednou přišla moje šéfová z práce.

Už nemusím mít starosti, syna živí šéfka

Neměla jsem ji moc v oblibě, protože byla přesně taková, jak ji vylíčila paní učitelka. Hned druhý den jsem ji pozvala domů. Sbírala totiž starožitné hodiny a já jedny měla.

Nadšeně souhlasila. Synovi jsem pořídila nové oblečení a taky drahou kolínskou, aby pěkně voněl. Šéfka přišla na čas, ale syna si ani nevšimla. On, k mému údivu, se nabídnul, že jí hodiny pomůže odnést domů.

Vrátil se od ní až ráno, značně rozespalý a rozcuchaný. Co se dělo, dodnes nevím. Důležité ale je, že se s ní dal opravdu dohromady! Mám po starostech, mého syna živí šéfka.

Marie R. (62), Rokycany

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden