Vídala jsem přeludy

Před lety jsem prožila dvě události, které mě přesvědčily o tom, že věci mezi nebem a zemí skutečně existují a že všichni máme svého anděla strážného, který vede naše kroky a drží nad námi ochranou ruku.

První z příběhů začal úplně obyčejným setkáním s několika přáteli na oslavě. Seděli jsme v malé útulné hospůdce, která se nacházela v jedné vesnici za naším městem. Pilo se, povídalo. Jelikož jsme se v téhle partě už dlouho neviděli, tak jsme si stále měli co říct.

Všichni se dobře bavili

Čas rychle ubíhal a ani jsme se nenadáli a už odbíjela půlnoc. Krátce poté se několik přátel rozhodlo jít domů. Protože jsem do vesnice předtím přijela autobusem a žádný spoj mi už v noci zpátky do města nejel, přijala jsem nabídku kamarádky Marty, která byla těhotná a tudíž celý večer nepila, že mě odveze domů.

Ve chvíli kdy už jsem měla zaplaceno a chtěla jsem se zvednout ze židle, se však stalo něco neuvěřitelného…

Viděla jsem mlžný opar

Mé nohy jakoby zdřevěněly. Ať jsem se snažila jakkoli, zkrátka jsem s nimi nemohla pohnout. Podívala jsem se zmateně přes stůl na kamaráda Mirka, a polekaně jsem zalapala po dechu.

Mezi námi se vznášel jakýsi přelud, podobající se bílé mlze. Musela jsem několikrát zamrkat, abych se přesvědčila o tom, že to nejsou jen nějaké vidiny, ale byl tam stále. Mirek ani ostatní ho ale podle všeho neviděli… Znovu jsem zkusila vstát, ale opět bezvýsledně.

Přátelé se mi smáli, že jsem to s tím alkoholem kapku přehnala a nakonec odjeli beze mě. Krátce poté, co všichni odešli, mě nohy zase začaly poslouchat, tak jsem si zavolala taxíka a nechala se odvést domů.

Nehoda

Druhý den jsem se dozvěděla o tragédii. Automobil, který Marta řídila a ve kterém seděli ještě dva mí přátelé, vylítl z vozovky a skončil v polích za vesnicí. Naštěstí vyvázli jen se zraněními, protože seděli na zadních sedačkách.

Naopak místo spolujezdce, kde bych bývala seděla já, bylo zcela zdemolováno, takže bych nehodu zcela jistě nepřežila.

Výlet

K druhé příhodě došlo v magické šumavské krajině. V místech, která jsou po staletí obestřená pověstmi a záhadami. Jednoho krásného letního odpoledne jsem seděla u malého vodopádu, skrytého před zraky turistů, a přemýšlela jsem o svém budoucím životě. Byla jsem tam sama. Nikde ani živáčka.

Vynořily se vzpomínky

Napadlo mě, jestli jednou přece jen najdu muže, se kterým založím rodinu. Zahleděla jsem se do průzračné horské vody a strnula. Na hladině jsem spatřila tvář své dávné velké lásky.

Byl to kluk ze střední školy, který odešel studovat do zahraničí a už jsem ho pak nikdy neviděla. Zvedla jsem se a s pocitem smutku jsem odešla pryč.

Vstoupil mi do života

Uplynul necelý rok a já to kluka, tehdy už vlastně muže, který se mi zjevil na hladině, potkala. Byl pět let vdovec, měl tříletého syna a mnoho starostí. Zašli jsem spolu na několik schůzek.

Po pár měsících mě požádal o ruku. Ve dvaačtyřiceti letech jsem se skutečně stala jeho ženou tak, jak jsem o tom jako dospívající dívka snila…

Alice B. (48), Poděbrady

reklama
reklama

Komentáře