Jsou lidé, kteří děti nechtějí. Nic proti tomu, je to jejich volba. Ale pak jsou jiní, kteří po miminu velmi touží. A ono stále nepřichází.
Anička se rozvaluje na přebalovacím pultíku , kope nožičkami a radostně se něco brumlá. Jen se nad ní nakloním, usměje se od ucha k uchu. „Nojo, Aničko, babí už je tady!“ Směju se také a jsem nesmírně šťastná.
A vděčná za to, že se mohu starat o tak krásnou holčičku. Ne že bych neměla za sebou už dost práce s ostatními mými vnoučaty. Ale Anička je přece jen trochu jiný případ.
Jako nejstarší, byla první
Mám celkem čtyři děti. Helenka je moje nejstarší dcera. Jako prvorozená se také jako první vdávala. Už brzy po maturitě. Se svatbou spěchala, aby ji nepředběhla Zdena, její jen o rok mladší sestra.
Věřila té lidové pověře, že když ji mladší sourozenec vdá dřív, bude pak ona sama čekat dalších sedm let. A to rozhodě Helenka nechtěla. Měli s Patrikem, jejím mužem, plány na velkou rodinu. Patrik byl sám také z početné rodiny. Měl celkem pět sourozenců.
Pořád se nedařilo
Jenže čas ubíhal a Helenka stále nebyla v radostném očekávání. Mezitím se vdaly i mé dvě zbývající dcery a nakonec se oženil i náš benjamínek Otík. A u Helenky pořád žádná změna.
Viděla jsem, jak jsou s Patrikem nešťastní. Začali běhat po doktorech a dceřina nervozita neustále stoupala. Tak ráda bych jim byla pomohla. Ale nedalo se nic dělat.
Vnoučat plný dům
Mezitím se mi stačilo narodit pět vnoučků od ostatních mých dětí. Ano, bylo to zvláštní, ale opravdu to byli samí kluci. Lítala jsem z jedné domácnosti mých dětí do druhé a pomáhala, hlídala, radila. Byla jsem tak vytížená, že jsem už neměla tolik času a sil na to, abych se víc zajímala o nešťastnou Helenku.
Připadala si odstrčená
Naše rodina se scházela dost pravidelně na společné svátky a narozeniny během roku. Když dorazili všichni, byl to vážně pěkný cvrkot. Helena kdysi tyto sešlosti milovala snad ze všech mých dětí nejvíc.
Nyní se takovým setkáním snažila všemožně vyhýbat. Pochopila jsem, že jí vadí její postavení jediné bezdětné, že jí vadí radostný křik mých vnuků. Ale netušila jsem, že je za tím ještě něco jiného.
Velké zklamání
Dozvěděla jsem se to ale brzy. Patrik nevydržel ten psychický tlak a Helenku opustil. Pro mě to bylo obrovské zklamání. Naštěstí Helenka se z toho brzy dostala.
Divila jsem se, jak už pár týdnů po rozchodu s Patrikem celá září a má skvělou náladu. Dokonce velice ochotě dorazila i na oslavu narozenin jednoho z mých vnoučků.
Odjela na pár měsíců
Helenka mi pak náhle oznámila, že si potřebuje trochu provětrat hlavu a proto vzala nabídku a půlroční pracovní pobyt v cizině. Odjela a já byla ráda, že konečně bude myslet na něco úplně jiného než jsou děti a její nevydařené manželství. Dokonce jsem si od změny prostředí slibovala, že si třeba dcera najde nějakého přítele.
Překvapivý telefonát
Helence se její stáž blížila ke konci. Neviděly jsme se půl roku, ale pořád jsme si telefonovaly a psaly. Jenže ten poslední telefonát byl skutečně naprosto výjimečný.
Helenka volala, jestli bych za ní nepřijela k místní nemocnici. Prý je v pořádku, ale moc ráda by mě viděla. Trochu mě to přece jen vylekalo. Nevěděla jsem, co se děje a rychle se vypravila k nemocnici.
Neuvěřitelný pocit štěstí
Už z dálky jsem viděla svoji dceru, která v náručí drží nějaký malý, bílý uzlíček. Byla to Anička, moje první vnučka. Vhrkly mi slzy do očí. Takový pocit naprostého štěstí jsem snad nikdy v životě nezažila.
Ani při vlastním porodu. Ta velká radost překryla i určité zklamání, že mi dcera nic neřekla. Lhala mi o tom, že je v cizině. Celých půl roku proležela částečně i v nemocnici, protože měla rizikové těhotenství.
A překvapením nebyl konec
Navíc se ukázalo, že k umělému oplodnění, které dcera absolvovala, byly použité Patrikovy spermie. Takže on byl otec mé vnučky. Helenka mi řekla, že se na tom spolu dohodli.
Rozešli se prý proto, aby se zbavili té zátěže zodpovědnosti, zda to vyjde nebo ne. Helena potřebovala vše zvládnout sama, bez obav příbuzných, bez nervózní péče manžela. Teprve v té chvíli jsem se také dozvěděla, že se Patrik s Helenou ještě ani nerozvedli.
Rozchod se nekoná
No a ani k žádnému rozvodu už nedojde. Patrik se vrátil zpět do života mé dcery a pilně se stará o ni i o svoji malou Aničku. A já jim samozřejmě pomáhám, jak jen to jde.
Helena se už nebrání chodit na rodinné sešlosti. Naopak, chodí velice ráda a užívá si pochvalné řeči na adresu její Aničky. Je náhle středem pozornosti svých sourozenců a je spokojená. A já jí to ze srdce opravdu moc přeju.
Vlasta L. (56), jižní Morava
