Nestává se moc často, že by člověk vyhrál ve sportce nebo v jiné náhodné soutěži. Mně se to ale podařilo. Na stírací los jsem vyhrála padesát tisíc.
Nikdy jsem se nepovažovala za dítě štěstěny. I přesto jsem, snad jako každá žena, sem tam i já zkusila své štěstí a vsadila si ve sportce náhodná čísla nebo na poště zakoupila los.Pokaždé mne k tomuto kroku vedlo nějaké výjimečné prozření. Buď jsem ve snu viděla čísla, která zrovna vyhrají nebo mne při čekání ve frontě na placení složenek zaujal za sklem na poště nějaký ten barevný stírací los.I onoho osudného dne tomu nebylo jinak. V ruce jsem třímala dvě složenky, jednu na zaplacení nájemného a druhou na energie, stejně jako každičký měsíc. Oblečena do huňatého zimního kabátu, šály a čepice, protože venku zrovna panovaly kruté mrazy, jsem už chtěla konečně zaplatit a jít.Lidí přede mnou bylo ale dost, snad proto můj zrak opět padl na jeden zelenkavý stírací los.
Zelený los mi vyhrál 50 000
„Dejte mi prosím ještě támhleten zelený los,“ poprosila jsem paní za poštovní přepážkou. „ Jistě, tady jeden výherní los, a přeji vám, ať je opravdu výherní,“ mile se usmála poštovní úřednice i přesto, že toho musela mít za celý den na poště nad hlavu. Snad i proto se to skutečně povedlo. Zaplatila jsem, cestou domů jsem ještě nakoupila co doma chybělo a letěla jsem do tepla.Venku začalo hustě sněžit a i když byly vánoce dávno ta tam, nějak jsem si na ně teď vzpomněla. A to jsem ještě netušila, že mám v kapse ten nejlepší dárek! Doma jsem si uvařila grog a rychle jsem spěchala setřít to malé překvapení, které jsem si čas od času dovolila dopřát.Nevěřila jsem svým očím, když se přede mnou objevily tři stejné symboly v hodnotě 50 000 korun!
Neřekla jsem to ani své nejlepší kamarádce.
Měla jsem chuť zakřičet do celého světa, že se mi to konečně povedlo. Vyhrála jsem! Záhy jsem si však uvědomila, že by mi asi z mých peněz nic nezůstalo. Nejen, že by mi je rodinní příslušníci i kamarádi záviděli, každý by chtěl určitě i něco koupit nebo nenávratně půjčit.Proto jsem se rozhodla nechat si své malé velké tajemství pro sebe. Výhru jsem si musela za dva dny osobně vyzvednout v Praze na centrále. Koupila jsem si nové boty a zbytek peněz pečlivě uložila na účet.
Samozřejmě, že mi napadlo konečně si poprvé v životě vyhodit z kopýtka – tolik peněz pohromadě jsem totiž skutečně nikdy neviděla natož abych je vlastnila. Jako záloha na horší časy a příspěvek k nízkému důchodu mi však poslouží mnohem lépe a když je neutratím všechny naráz, ani se o jejich existenci nikdy nikdo nedoví.
Soňa L. (69), Petrovice.
