Advent je u nás časem smutku

Když začíná advent a všichni se těší na vánoce, na mě padá ten největší splín. Před mnoha lety nás totiž právě v tyto dny opustil náš milovaný strýc.Venku se snášely první sněhové vločky a ve vzduchu byl cítit mráz.

Pobíhala jsem s dcerkou po pokoji a snažila se jako vždy stihnout co nejvíce věcí dohromady. Poklidit, navařit, vyprat a také zajít za strýčkem Járou. Bratr mojí maminky bydlel jen kousek od našeho domu.

Měli spolu nejlepší sourozenecký vztah jaký jsem kdy viděla, proto ho maminka ještě před svou smrtí stačila přestěhovat k sobě, aby ho, jak sama říkala, měla vždy nablízku. Nikdy se totiž neoženil a neměl ani děti.

Životem se protloukal sám.Dědka do domu nechciJára měl trochu problémy s páteří a s přibývajícím věkem začal i zapomínat. Po smrti své sestry zůstal odkázaný na naši pomoc. Prala jsem mu, vařila i uklízela.

A moje dcera s ním hrála karty. I přesto jsem však časem začala zvažovat, zda by neměl bydlet raději u nás. Můj manžel o tom nechtěl ani slyšet. „Nechci toho dědka do domu, vždyť bydlí za rohem a jsi u něj za 3 minuty, „ říkával často, když jsem ho prosila, abychom si vzali strýčka k sobě.

Vlastně měl pravdu. Říkala jsem si, že jsem možná jen pohodlná a nechce se mi obhospodařovat dvě domácnosti. Nechala jsem to být a strýčkovi chodila dál několikrát denně pomáhat. Blížily se vánoce a strýc začal podezřele rychle chřadnout.

„Já už tu dlouho nebudu,“ slýchávala jsem od něj čím dál častěji. Znovu jsem prosila svého manžela,bylo to však marné. Když se mnou jednoho večera konečně souhlasil, začala jsem hned připravovat pokoj. Byla sobota a zítra měla být první adventní neděle.

Těšila jsem se na vánoce a na to, že budu mít strýčka Járu konečně doma!Našla jsem strýce v kaluži krveDruhý den ráno jsem ani nemohla dospat. Venku začalo trochu sněžit. „Hned jsem tady, skočím říct Járovi tu novinku,“ zahlásila jsem doma a už jsem vybíhala ze dveří.

Měla jsem klíče od jeho bytu, proto jsem ani nezvonila. Když jsem však otevřela a neslyšela hrát strýčkovo oblíbené rádio, bylo jasné, že není něco v pořádku. Ostřížím pohledem jsem rychle hledala, kde Jára je.

V kaluži krve jsem ho našla ležet v koupelně. Nešťastně spadl, praštil se a bohužel už mu nebylo pomoci. Zemřel na první adventní neděli a já si nikdy nepřestanu vyčítat, že jsem si před manželem tehdy neprosadila svou a nevzala k nám Járu dřív.

Mohl tu být ještě s námi.Anežka K. (67), Rosice u Brna.

reklama
reklama

Komentáře