Bylo jí sedmnáct, když poznala slavného režiséra. Měl ale věk jejího dědečka. Přesto se ti dva do sebe zamilovali.
Dívenka z Brna, Alena Mihulová (52), chtěla studovat zemědělskou školu. Byla odmítnuta z důvodu, že je malá a vyhublá. Vzali by ji jedině do drůbežárny. Té představy se zalekla a rozhodla se pro studium ekonomie. Na dětství nevzpomíná jako na šťastné období, rodiče se rozvedli, když jí bylo deset. Ekonomka ji nebavila, rozhlížela se po něčem, co by ji pohltilo. Přihlásila se na konkurz do žižkovského amatérského divadla, obstála, začala zkoušet první hru – a vyhrála konkurz na film Sestřičky. Tady začíná historie jedné velké lásky.
Tvrdý chlebíček
Herec Oldřich Vízner (70), který v Sestřičkách představuje řidiče sanitky Arnošta, promluvil v tom smyslu, že mu scénář nepřipadal výjimečný a že ho nenapadlo, že se podílí na vzniku filmového hitu. Se začínající zdravotní sestřičkou Marií Sahulovou měla Alena Mihulová mnoho společného – také ona byla v herectví zajícem i její zkušenosti s muži byly zanedbatelné. Zděsila se, když se dověděla, co bude obnášet scéna v sanitce. Ona a Vízner se viděli poprvé a pikantní scéna se natáčela hned na začátku. A tak Alena pochopila, že herectví možná bude tvrdý chlebíček.
Nic si z dědka nedělej
Režiséra Karla Kachyňu (†79) spatřila poprvé na kamerových zkouškách. Nevěděla, kdo to je, on ji také viděl prvně, a ještě ke všemu v prádle z padesátých let. První scéna, která se natáčela, byl porod v sanitce. Herečka se snažila vybavit si text, ale znervózňovala ji kamera a filmový štáb, kromě toho byla zima. Ač se text pilně učila doma a myslela si, že ho perfektně umí, jakmile se začalo točit naostro, dívce se nevybavilo ani písmenko. Režisér jí nepomohl. Seděl v rohu sanitky, a když se ukázalo, že dívenka ze sebe nevypraví ani slovo, vyběhl ven se zaťatými pěstmi a řval, že Alenu zabije. Naštěstí tam byla Pavlína Mourková (53), vzala dívku stranou a utěšovala ji.
Jako med
Řekla jí, aby si z dědka nic nedělala, že je tak vzteklý věčně. Kdyby tehdy ubrečené Aleně někdo řekl, že se starý režisér stane jejím manželem, asi by mu doporučila návštěvu psychiatra. Karel Kachyňa byl vynikající psycholog a hned zaznamenal, že v případě Aleny by s řevem a výhrůžkami daleko nedošel. Začal na ni být sladký jako med. Způsobil, že se do něho zamilovala. Prostě to s tou dobrotou přehnal. Nejen Alena se zamilovala. Postihlo je to oba. Chodili spolu deset let, dlouho vztah tajili. Pro Alenu to byly nádherné časy, několikrát se nechala slyšet, že by neměnila ani za nic. I s přihlédnutím k peklu, které následovalo.
Pouze těhotná
Kachyňa si vymínil, že svatba bude, leda by byla Alena těhotná. Dceru Karolínku (24) dostal k sedmdesátinám, s tím, že se musí oženit. Přes věkový rozdíl a rozdílnost povah bylo jejich soužití harmonické. Bydleli v márnici nedaleko Pražského hradu, pochopitelně zrenovované. Při pátrání po historii této pozoruhodné stavby vyšlo najevo, že tam měl svého času domov pražský kat. Malou Karolínku její tatínek hýčkal. Pak onemocněl. Choroba mu změnila osobnost. V krásné zahradě za zdí se Alena něco naplakala. Změnila se ve zdravotní sestru. Začalo to, před čím ji všichni varovali. Z uznávaného režiséra se stal bezmocný muž. Trvalo to bezmála dva roky. Slíbila mu, že se o něho bude starat do poslední chvíle. Slib dodržela.
Přišly deprese
Není divu, že následovaly těžké deprese. Vysvobození hledala herečka v alkoholu. Byla sama a bez práce. Díky lékařům se po letech dala dohromady natolik, že se raduje z Českého lva za film Domácí péče, kde zářila. Nejdůležitější pro ni bylo uvěřit, že život může být zase ještě pěkný. A pochopit, že ten, kdo ho udělá pěkným, je ona sama – že to za ni nikdo neudělá.
.
