Ani nevím, co mě to napadlo, odstěhovat se po jeho smrti na chalupu. Možná to bylo proto, že jsme si slibovali, že až budeme v důchodu, budeme na téhle skoro samotě na kraji lesa trávit mnohem víc času. Kdo mohl tušit, že si Lukáš z důchodu užije jen dva roky. Infarkt ukončil jeho život v našem ostravském bytě a já se v něm od té doby cítila hůř, než špatně. To byl další důvod, proč jsem opustila město. Poměrně rychle mi došlo, že jsem udělala chybu. Ve městě mi sice všechno připomínalo milovaného Lukáše, ale aspoň jsem tu měla pár kamarádek, mohla jsem zajít za dcerou nebo za kolegyněmi do bývalé práce.
Nový život začíná
Tady jsem neměla nikoho. Jenom vzpomínky, které mi vháněly slzy do očí. Se sousedy jsem se nebavila, do místní hospody, kde se všichni scházeli, jsem nechodila. Přes léto to ještě šlo, ale když přišel podzim a po něm mokrá a studená zima, měla jsem pocit, že se snad zblázním.
Jenže byt byl prodaný a tak mi nezbývalo nic jiného než na chalupě zůstat. V dubnu už jsem měla jasno. Musím to nějak zařídit a z chalupy odejít. Takhle dál žít nemůžu. Na dlouhých procházkách po lese jsem se snažila najít nějaké řešení. Jenže jsem našla něco úplně jiného. Bylo to po první jarní bouřce. Všude bylo mokro a na zemi se válelo listí a větvičky otrhané prudkým větrem. Pod mohutným bukem leželo napůl rozbité, kulovité hnízdo, z kterého se ozývalo tiché kníkání.
Rezavá miminka
Když jsem vzala do ruky silnější větev a s její pomocí odstrčila horní část hnízda, uviděla jsem čtyři malé veverky. Jedna byla očividně mrtvá, měla nepřirozeně vyvrácenou hlavičku, ale zbylé lezly přes sebe a kníkaly. Chvíli jsem na ně bezradně koukala. Co mám s takovou drobotinou dělat? Když je tu nechám, tak uhynou, nebo je něco sežere. Ale vzít je k sobě? Vždyť ani nevím, co ti malí zrzouni jedí. Nakonec jsem opatrně vytáhla veveřičky z trosek hnízda a strčila je pod bundu do kapsy u košile. Vešly se tam tak akorát. Doma jsem jim připravila pelíšek z košíku, ohřívací lahve a nastříhané vlněné deky. Sotva jsem veverky uložila, vyběhla jsem k nejbližším sousedům. „Veverky?“, sousedka vrtěla hlavou. „Ty jste tam měla nechat. Stejně uhynou. Vypiplat je dá hroznou práci… I když počkejte, někdo by vám tady možná mohl pomoct. Na horním konci vesnice, úplně na konci pod kopcem má barák pan Tomášek. Je to veterinář v důchodu. Ten by vám možná pomoh.“ Vybavená touto informací jsem vyrazila domů. Nové veverčí hnízdečko jsem zabalila do plédu i s jeho pofňukávajícími obyvateli a zamířila k velkému bílému stavení pod kopcem, stranou od vesnice.
Pomoc se blíží
Po prvních čtyřech zazvoněních se nedělo nic. Pak se z hloubi zahrady vynořil ohromný, jako uhel černý pes a s hlubokým štěkotem se řítil k brance. Vzápětí se ozval energický mužský hlas „Muško, ke mně a přestaň dělat kravál“, otevřely se dveře od garáže a z nich vyšel vysoký, podmračený, vousatý muž. „Co mi nesete?“, zeptal se ne zrovna přátelsky. Natáhla jsem k brance ruce s košíkem. „Veverky…“ odpověděla jsem popravdě. „Veverky? To jste je musela najít zrovna teď? No když už jste tady, tak pojďte dál…“. Otevřel branku a chytil psa, který se ke mně zvědavě natahoval, za obojek. Ukázalo se, že pan Tomášek, i když už byl pár let v důchodu, má v domě malou veterinární ordinaci. Právě tam si, za zvědavé asistence novofoudlanďačky Mušky, prohlédl moje malé sirotky. „Budu k vám upřímný. Potřebovaly by do útulku, ale tam už je dneska neodvezu a navíc budou mít nejspíš plno. Já bych si je mohl nechat tady, jenže za dvě hodiny jedu hlídat vnoučata. Takže je to na vás. Musíme je co nejdřív nakrmit a pak se o ně budete muset postarat. Nebo je můžeme odnést do lesa a nechat jejich osudu. V přírodě by tak jako tak nepřežily.“ Připadalo mi to kruté, ale věděla jsem, že ten vysoký muž s pronikavýma očima má pravdu. „Víte co? Já to zkusím, ale musíte mi poradit, co a jak. “Vypadal, že ho to potěšilo. To jsem ale netušila, co mě čeká. Už jen namíchat speciální mléčnou směs byla hotová alchymie. A co teprve krmení stříkačkou s miniaturním dudlíkem. Veverčátka byla tak malá, že jsem váhala, jak je vůbec držet, abych jim neublížila.
Co teď?
Pan Tomášek mi všechno pečlivě vysvětlil a ukázal. Když mi ale řekl, že ta drobotina je jak náleží zablešená a blechy budu muset vychytat ručně, protože jakákoliv chemie by mláďata zabila, málem jsem couvla. Nakonec mě s třemi zrzavými sirotky odvezl domů a slíbil, že se druhý den večer zastaví. Skoro jsem nezamhouřila oka. Když jsem zrovna nekrmila, kontrolovala jsem, jestli je drobotina v teple a snažila se jim z kožíšků vychytat blechy. Dvě větší veverky vypadaly celkem čile, ale nejmenší začala druhý den dopoledne divně dýchat a nechtěla pít. Vyčerpaně odvracela hlavičku a už ani neotvírala oči. Nakonec, jen půl hodiny před tím, než na dveře zabouchal můj nový známý, mi umřela v dlaních. Panu Tomáškovi jsem otevřela celá ubrečená. Objal mě, a když jsem mu pověděla, co se stalo, snažil se mě utěšit s tím, že veverka uhynula na zápal plic a že se to prostě stává. Když viděl, jak mě to mrzí, řekl mi, že se o dvě zbývající veverčátka postaráme společně a že udělá všechno proto, aby Jája a Pája, jak jsem veverky pojmenovala, přežily. Následující týden byl víc času u mě, než u sebe doma. Nad malými veverkami jsme si po pár hodinách potykali a postupně probrali i své osudy. Kryštof byl vdovec už dlouhých patnáct let. Na venkov se odstěhoval, aby mohl být co nejvíc v milované přírodě.
shutterstock_508142581
Dvě osamělé duše
Občas mu sice scházela lidská společnost, ale o zábavu se mu starala fenka Muška, pět koček, krotká straka a dva králíci. No a teď mu přibyly ještě dvě veverky. Byla jsem dojatá, když jsem viděla s jakou laskavostí a něhou se o ně stará. Když ho člověk poslouchal, tak by to do něj neřekl. Jako každý chlap si hrál na drsňáka. Ale když vzal veverčátko do ruky a s tichým mručením mu jemně nutil dudlík nebo hladil napapané bříško, bylo jasné, že má srdce na pravém místě. Po týdnu byly veverky o pěkný kus větší a já věděla, že mám problém. Nenapadlo by mě, že se ve svém věku ještě můžu zamilovat, ale prostě se to přihodilo. Připadala jsem si jako mladá hloupá holka a měla strach z chvíle, kdy odvezeme sirotky do útulku. Zdálo se mi, že i Kryštof převoz veverek z různých důvodů oddaluje. Jednou se mu nezdál Jája, pak mu zase přišel slabý Pája. Ale nebyla jsem si jistá, jestli si to jen nenamlouvám. Prostě jsem úplně ztratila hlavu. Ještě pár dní jsme takhle hráli o čas, ale nakonec jsme se vydali na cestu. Rozloučení v útulku se neobešlo, tedy z mé strany, bez slz. Chlupatí sirotci s očky jako korálky mi přirostli k srdci. Kryštof se tvářil, že děláme správnou věc a slzy nejsou na místě, ale mě neoklamal. Cestou zpátky jsme oba zaraženě mlčeli. Když jsem vystupovala před vraty své chalupy, měla jsem nečekaný pocit ztráty. Chyběly mi veverky a věděla jsem, že se večer budu doma cítit sama víc, než kdy jindy.
Konečně nejsem sama
Abych zahnala smutné myšlenky, pustila jsem se do úklidu. Když se zešeřilo, vyrušilo mě od práce štěkání na zápraží. U vrat postával Kryštof s Muškou a rozpačitě po mně pokukoval. „Víš, napadlo mě, že ti asi bude bez veverek smutno.Tak jsem si říkal, že bys třeba mohla zajít ke mně.“ Přemlouvat mě nemusel. Odešla jsem s ním a do chalupy už se ten den nevrátila. Dnes spolu žijeme v Kryštofově domku. Je plný spokojených zvířat, vnoučata k nám jezdí každý víkend a do výklenku ve štítu nám kamarád pro štěstí vyřezal ze dřeva dvě veverky.
.
