Jeden by řekl, že narodit se Dagmar Patrasové (65) a Felixi Slováčkovi (78) je něco jako požehnání, že si takové dítě bude žít jako v ráji a svět mu bude ležet u nohou. A vlastně se to i svým způsobem stalo. Anna Slováčková (26) mohla mít odmalička vše, na co si ukázala.
Byla vymodlená holčička, zdánlivě ji čekalo dětství jako z pohádkové knížky. Proč tomu tak nebylo? Odpověď je velice těžká i pro samotnou Aničku. Jak je možné, že její dětství a dospívání mělo do pohádky tak daleko? Rodiče ji zbožňovali, zahrnovali luxusem, umožnili dceři to nejlepší hudební vzdělání i odlesk popularity. Co tedy bylo špatně?
Ve stínu slavných rodičů
Vyrůstala v jejich stínu. Cítila, že si přejí mít dokonalou holčičku, a zápasila s přesvědčením, že to není v jejích silách, že nedokáže naplnit jejich představy. Novináři o ní psali takové věci, že je až s podivem, že se z toho nezhroutila.
„Psali, že jsem oplácaná holčička slavného manželského páru,“ smutně vzpomíná. „Nebyla jsem ta klasická hezká holčička, ta panenka, v pubertě jsem byla oplácaná.“ Ostatně jako skoro každá druhá dívenka, jenže Aničce, která vyrůstala jako zlatá rybička v akváriu, kam smí kdekdo nakouknout, to svět neodpustil.
Sto chyb
„Už v osmi letech jsem měla smutné oči,“ říká. Novináři pak volali rodičům a ptali se, proč je ta holka tak smutná. Dagmar a Felix následně šli za dcerkou a nabádali ji, aby se ve společnosti tvářila veseleji. Anička se domnívá, že rodičům bylo těžké se zavděčit, na všem našli sto chyb.
Občas by si raději bývala hrála s panenkou než do úmoru cvičila na klavír. Její dětství provázely depresivní stavy a pocity méněcennosti. Když si nahmatala poprvé v prsu bulku, tehdy nezhoubnou, lékařka jí řekla: „To máte určitě z nervů.“
Slzy v očích
Druhá bulka už byla zhoubná. Aničce bylo čtyřiadvacet. I během dlouhé léčby se chovala důstojně, byla k fanouškům upřímná, projevovala smysl pro humor, ač musela cítit hrůzu. Onemocněla kvůli přemíře trápení.
„Jdou mi slzy do očí, co všechno jsem asi prošvihl,“ říká o výchově dcery hudebník Felix Slováček, který býval v dobách, kdy Anna dospívala, od rána do večera pryč. „Měli jsme to asi udělat jinak. Jsem špatný rodič,“ upřímně teď všeho lituje Aniččin tatínek.