Babi, jak se píše ta Ruzyně?

Tak nám začala škola. Tedy vlastně mé vnučce. Jenže já se s ní moc ráda učím a opakuji si všechno to, co jsem už dávno zapomněla. A když mě malá nachytá „na švestkách“, má treperenda jedna škodolibou radost. To bylo třeba řešit.

Šly jsme s mou vnučkou Adélkou domů a povídaly si o tom, co dnes bylo ve škole. „Představ si, babi, že Lada napsala ve slově obyčejný měkké i. Taky dostala trojku.“ Řekla s uspokojením moje pilná vnučka, která je vášnivou sběratelkou jedniček. Pak jsme si ještě koupily zmrzlinu a došly domů.

Vyrojily se vzpomínky

Vrátila jsem se v duchu ve vzpomínkách do časů, kdy já chodila do školy. Hlavně na ten první den. Tak strašně jsem se na něj těšila, že jsem nemohla dospat. Šla se mnou ke škole tenkrát celá rodina.

Maminka s tátou mohli i do třídy. Ale to už jsem je vůbec nevnímala. Jako omámená jsem si sedla do první řady uprostřed a fascinovaně hleděla na všechny ty sešity, učebnice a další pomůcky rozložené na lavici.

Vedle mně si sedla taková drobounká holčička s odstálýma ušima. Asi mi něco povídala, pak do mě prý i šťouchla, ale já to zkrátka vůbec nevnímala. Nakonec se tedy s pláčem rozběhla k mamince. Žalovala na mě, že si s ní nechci povídat. Ale nebojte se, mluvíme spolu dodnes. Už to bude pětašedesát let. Musím večer Jarušce zavolat.

To byla ale ostuda

Najednou mě ze vzpomínek vyrušila Adélka, která mi třásla ramenem. „Babi, mám napsat hezký přívěsek nebo přívěšek?“ Adélka na mě obrátila důvěřivě své velké oči. Nevím proč jsem řekla, že přívěšek.

Vesele sklapla sešit s domácím úkolem a odskotačila si hrát. Když jsem na ni druhý den čekala před školou, dost se mračila. „Tedy babi, to jsem si nemyslela, že nevíš, jak se píše správně přívěsek. Kvůli tobě mám dvojku.“ Byla naštvaná a neudobřila ji tentokrát ani zmrzlina.

Opět jsme zasedly do lavic

Večer jsem volala Jarce a svěřila se jí se svým průšvihem. Začala se smát. „Nic si z toho nedělej. Já tuhle poradila Tomáškovi, aby napsal ve slově Ruzyně měkké i. Asi bychom potřebovaly nějaké opáčko.“ Dodala ještě. „No jasně!“ Okamžitě jsem souhlasila. A protože jsme obě ženy činu, našly jsme si dopolední kurz češtiny a k tomu si ještě přibraly angličtinu. Dvakrát týdně tak zase usedáme společně do lavice.

Už nás dokonce museli napomínat, abychom se při vyučování nebavily. Tak jako kdysi na základce. No a moje vnučka? Tak ta je nadšená, že má babičku školačku a hrozně ráda mě zkouší.

Eva H. (65), Ústí nad Labem

reklama
reklama

Komentáře