Moje chvilka pohody

Báli jsme se syna

Náš milovaný a hýčkaný syn nám dělal vždycky jen samou radost. Potom se všechno změnilo. Nejen, že nás zadlužil, ale začal nás i bít!

Mít děti a velkou rodinu bylo mým snem už odmalička. Zatím co jiné dívky snily o velké svatbě nebo nějaké profesi, kde by se mohly realizovat, já toužila jen po jediném. Mít kupu dětí a starat se o ně. Naštěstí se mi podařilo najít manžela, kterému moje touha vyhovovala.

Dokonce mě za ni obdivoval. Neměl rád emancipované ženské toužící po kariéře. Jenže, všechno se nějak zaškobrtlo a já nemohla mít dlouho děti. Prodělala jsem spoustu vyšetření a můj manžel také. Někdy jsme propadali zoufalství a někdy zase planým nadějím.

Nakonec byl verdikt lékařů neoblomný: „Vy nikdy mít vlastní děti nebudete!“ Proplakala jsem tehdy snad měsíc v kuse a nakonec se rozhodla podat žádost o pěstounskou péči. Jenže, ani to nebylo tak snadné, jak se na první pohled zdálo.

Vymodlený jedináček

Psychologické testy mě nedoporučily. Prý jsem moc citlivá a mám nervy na dranc, jak řekl na rovinu psycholog, který mě několikrát podrobně zkoumal. Uvrhnul mě tím do ještě větší deprese, než doposud.

Chodila jsem jako tělo bez duše a nakonec jsem dostala dlouhou dobu neschopenku kvůli nervům. „No, jsi prostě na hlavu!“ řekl tehdy lakonicky můj muž a rozesmál se. Nemyslel to zle, spíš tak trochu ironicky.

Já se rozesmála s ním. Vlastně se mi ulevilo, když tuhle větu vyslovil. Chechtali jsem se jako dva blázni a tehdy a v noci se to asi stalo. Za měsíc jsem zjistila, že čekám miminko. Testům nevěřil ani můj doktor a zopakoval je snad desetkrát, než si mi troufnul s jistotou potvrdit moje těhotenství.

Každý si asi dokáže představit tu radost, když jsem porodila syna. No, a už tehdy asi začal náš budoucí problém. Nezřízeně jsme ho oba s manželem rozmazlovali a taky se o něho hrozně moc báli. Udělali jsme, co si zamanul, jen aby byl spokojený.

Navzdory naší přehnané péči z něho vyrostl docela slušný a chytrý kluk.

Za syna jsem všechno zaplatili

Udělal si maturitu a začal pracovat v jedné pojišťovně. Neseděl ale v kanceláři jako jeho kolegyně. Chodil po lidech a fotil nahlášené škody. Byl to docela zodpovědný úkol, protože měl odhalovat nepoctivce a švindlíře, kteří chtěli jeho pojišťovnu obrat o peníze.

Z počátku se mu to dařilo a jeho hvězda stoupala. Dotáhnul to až na nějakého vedoucího a byl na to náležitě pyšný. Potom se všechno začalo nějak nenápadně a polehoučku měnit. Z práce chodil nabručený a naštvaný.

Občas na mě vyjel úplně bezdůvodně. Měl v našem domku udělané celé podkroví, soukromí měl dost, ale chodil si vylévat zlost na nás, rodičích. „Co ti je, prosím tě?“ ptal se ho manžel starostlivě a on se přiznal.

Udělal nějaké dluhy a neví, jak z nich. Neváhali jsme ani minutu a všechno zaplatili. Dneska už víme, že to byla chyba, ale nepomozte jedinému synovi! On se ale nepoučil. Zapletl se do nějakého pojistného podvodu, a když se na to přišlo, dostal okamžitou výpověď.

Zmlátil vlastního tátu

Nesl to těžce a hádejte, kdo to odnesl? Jednou nám na dům zazvonil takový starší pán v tmavém kabátě. Exekutor! Byl nesmlouvavý a vůbec ho nezajímalo, že dluhy nadělal jen syn, nikoli my.

O jeho problémech jsme tentokrát neměli ani tušení. Zaplatit bychom stejně nic už nemohli, všechno jsme dali na ty jeho první dluhy. A tak se náš dům ocitnul v exekuci. Manžel zuřil a jí plakala. „Půjde z domu, spratek! Co spratek, nezodpovědný chlap, vždyť je mu už skoro čtyřicet a my ho budeme živit“ rozčiloval se manžel a šel balit synovi kufry.

Jenže, přepočítal se. Kluk mu dal pěstí, až můj muž upadnul na zem. Bylo to něco tak hrozného, že jsem se nemohla ani pohnout, jak jsem byla ohromená. „A ty nečum, nebo dostaneš taky!“ křiknul na mě syn a prásknul dveřmi.

Odešel a v noci se vrátil opilý. Rozkopnul dveře a choval se příšerně.

Snad ho vězení napraví

Z podkroví se ozývalo mumlání a kopance do nábytku. Strachy jsme se úplně klepali, ale volat policii se nám nechtělo. Ta ostuda! To ponížení! Nikdo si nedovede představit tu hrůzu, bát se vlastního dítěte.

Potom se to ještě zhoršilo. To když jsme dostali dopis, že se máme z domu vystěhovat. Obrátili jsme se na právníka a ten slíbil pomoc. Ale s podmínkou, že se zbavíme syna. Měl totiž obavy, že i kdyby se nám dostalo nějaké pomoci a my mohli v domě zůstat, tak on to zase všechno zkazí.

A tak jsme se museli rozhodnout. Nakonec jsme syna udali a on skončil ve vazbě. Co bude dál, nevíme. Prý mu hrozí za všechny jeho dluhy několik let vězení. Jsme zoufalí, ale stále doufáme v jeho nápravu. Třeba ho kriminál změní. Každý přece potřebuje druhou šanci!

Dana N. (63), Kutná Hora

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden