Nech toho krákorání a koukej dělat něco pořádného. Tuhle větu v duchu často slýchá. Říkávala ji její matka. .
Od malička toužila být zpěvačkou. Její rodina k holčičímu snu přistupovala s nedůvěrou, ač Bára měla evidentně talent jako hrom. Dnešní až nezdravě ambiciózní rodiče, kteří bezmála denně vozí ratolesti z keramiky do hudební školy a odtud na angličtinu, by jen nevěřícně zírali. Přitom podle dochovaného záznamu soutěžního pořadu Zpívá celá rodina z roku 1974, kde dívenka zpívá píseň Markétka a kterého se spolu s ní účastnil ještě dědeček, bratr a matka, by se mohlo zdát, že příbuzní Báru podporovali. Opak je pravdou, její jedinou spřízněnou duší byl dědeček, který vnučku od čtyř let vodil do Kühnova pěveckého sboru a posléze do lidové školy umění. „Mám-li se vrátit až do svých dětských let, tak v úplných začátcích podpory moc nebylo,“ vzpomíná Bára Basiková (57). „Nebyla jaksi důvěra a nebylo pochopení. Když před padesáti lety v době totality přišla šestiletá brýlatá zakomplexovaná holčička s minimálním sebevědomím za rodiči s tím, že by chtěla být zpěvačkou, nejásali nad tím,“ podotýká smutně. Dá se říci, že se jí všichni kolem smáli asi tak, jako se v malé jihočeské obci Hoštice smáli chlapečkovi jménem Zdeněk Troška (67), který toužil stát se režisérem.
