Žiju sama. Manžel zemřel už dávno a dcera je v zahraničí. „Přítel“, o kterého jsem zpočátku nestála, mi nejen zachránila život, ale zase mě s ním těší žít.
Rok před mým odchodem do důchodu odešel i manžel. Bohužel ne do penze, ale na hřbitov. A tak jsem zůstala jako kůl v plotě. Dcera žije dlouhodobě v zahraničí. Nedávno mě ale překvapila. Přiletěla bez upozornění na mé narozeniny.
„To je Lara,“ představila chlupaté klubíčko, které držela v náručí. „Když jsem šla k tobě, našla jsem ji uvázanou před poštou a policista chtěl zrovna volat odchytovou službu. Bude vám spolu dobře,“ pravila a psa mi předala. Nezmohla jsem se na odpor. Dcera hned druhý den odletěla a psí slečna se zabydlela.
Zachránila mi život
Už jsem nezabíjela čas v posteli a měla jsem zase pro co žít. Jednou ráno se mi nechtělo z postele. V krku jsem měla sucho, bolela mě hlava a cítila se slabá jako moucha. Pokusila jsem se vstát. Dál si už nic nepamatuji a vše vím jen z vyprávění doktora v nemocnici. Měla jsem noční hypoglykemii a nebýt Lary, bylo by po mě.
Strážný anděl
„Váš pes dělala takový brajgl, že sousedka zburcovala policii i záchranku,“ popsal mi jaké štěstí jsem měla. Měla i mé rezervní klíče a záchranářům otevřela. Hned jsem podepsala reverz a spěchala za svojí zachránkyní, tedy dvěma.
Sousedka nejen, že pohotově zareagovala, ale také si prý Laru vzala k sobě. A to psy nemusí! Veterinář mi pak vysvětlil, že psi cítí během klesající hladiny cukru změnu odéru a Lara vycítí i aceton z mého dechu. Je tak mým strážným andělem a nejlepším parťákem.
Jaroslava B. (68) Liberec
