Když mi bylo dvacet dva let, domnívala jsem se, že se provdám za svou první lásku, studenta Mirka. Ale zasáhl osud a všechno bylo jinak. Jsem už desítky let šťastně vdaná a občas se až divím, kolik kamarádek a známých se rozvedlo anebo trpí v nefunkčním vztahu. Jsem spokojená a neumím si nic jiného představit.

Přítelkyně se tomu diví, závidějí mi, někdy mám dokonce pocit, že se domnívají, že svou spokojenost záměrně přeháním. Ale nepřeháním. Jiří a já jsme si byli souzeni. Když vzpomínám, jak se to všechno seběhlo, vždycky se při tom usmívám.

Věřím, že v našem případě zasáhl osud nebo prostě nějaká tajemná síla, která řídí naše kroky. Ale vraťme se k mým vzpomínkám – a to se tedy budeme muset vracet v čase do pradávna neboli do mých dvaadvaceti let.

Tehdy jsem učila na základní škole a dálkově jsem si dodělávala vysokou. Času nebylo mnoho a můj budoucí život se mi jevil jako široká dálnice bez odboček a postranních silnic. Do svatby s mou tehdejší vážnou známostí zbýval necelý rok.

Scénář byl následující: dodělám si školu, následovat bude promoce a brzy nato slavná svatba. A pak už na mě čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty – jak praví klasik. Žádný závratný pocit štěstí se však nedostavoval.

Přičítala jsem to tomu, že jsem unavená. Chodit do práce a do školy zároveň není žádný med – kdo ví, o čem mluvím, bude se mnou souhlasit. S Mirkem jsem se seznámila na diskotéce, když mi bylo šestnáct, jemu o dva roky více.

Od té doby jsme spolu chodili, teď mě požádal o ruku a já jsem řekla ano. Obě rodiny, moje i Mirkova, s tím byly srozuměny, ba co víc: radovaly se. Mirkův klan byl na tehdejší poměry dost dobře situovaný, jeho tatínek řediteloval zdejší továrně a jeho jméno mělo ve městě i v jeho širokém okolí zvuk.

I když se mi zdálo, že lidé se ho spíš bojí, než že by ho respektovali. Dnes vím, že Mirek byl to, čemu se říká zlatá mládež. Rodiče mu vyšlapávali cestičku k blahobytné budoucnosti, dávali mu peníze, kupovali značkové věci v Tuzexu.

Tehdy jsem na Mirka hleděla jako na boha. Byl oproti vrstevníkům skvěle oblečený, oplýval o mnoho vyšším sebevědomím, studoval filosofickou fakultu, tak těžko dostupnou – inu, tatínek měl ty správné známé na nejvyšších místech.

A moje maminka, jak ta se z budoucího ženicha radovala! Na mé známosti viděla jen samé klady: z Mirka bude nejspíš vysokoškolský pedagog, jeho rodiče vlastní byt ve městě, vilu za městem a chatu na nedaleké přehradě.

Umíte si představit lepší partii? Moje maminka tedy ne. Jenomže všechno se začalo sypat. Zrovna v tom roce, kdy mě Mirek požádal o ruku, se můj život najednou drolil jako pískovec. Zasněná nevěsta by se rozhodně měla chovat a cítit jinak, než tomu bylo v mém případě.

Přepadaly mě chmury. Leccos se ke mně doneslo o budoucím tchánovi, řeknu vám, žádný Mirek Dušín to nebyl. Rovněž o Mirkovi se proslýchalo, že vysokou školou proplouvá daleko snáz, než bývá zvykem, a že jeho až přehnaně sebevědomé chování je směšné.

Kromě toho mi, jak se tak pěkně říká, pila krev jeho matka, moje budoucí tchyně. Také ona působila legračně – aniž to ovšem tušila. I když šla třeba jenom vynést koš před dům, oblékla se do tuzexových hadříků.

Nosila klobouk, jenže v té době nikdo klobouky nenosil, leda snad postavy na divadelních prknech. Přehnaně se malovala, vypadalo to až děsivě nepřirozeně. Co horšího: jednala se mnou s jakousi nepříjemnou nadřazeností.

„Na té základní škole asi nemáš právě horentní plat, chudinko malá, co?“ tázala se. Urazila jsem se. Byla jsem na svou náročnou práci pyšná. Proč by mi nějaká protivná nevkusně nalíčená bába měla říkat: Chudinko malá? V té době byl můj stařičký obvodní lékař vystřídán novým, mladým.

A co čert nechtěl, doléhala na mě jedna chřipka za druhou. Měla jsem zřejmě nějakou oslabenou imunitu, jak už to tak bývá, když se člověk cítí psychicky pod psa. Jako by to nestačilo, rozjásané jaro mi ještě odstartovalo alergii, která doposud tvrdě spala.

Byla jsem tudíž u doktora takzvaně pečená vařená. A tak jsme se poznali, Jiří a já. Jiří byl můj nový obvodní lékař. Věřte tomu nebo ne, když mi řekl, že mu připadám čím dál víc bledší a vyhublejší, oznámila jsem mu, že to asi bude tou svatbou.

Že se mám vdávat a jsem z toho nervózní. Vzápětí se mi rozsvítila v hlavě kontrolka a vnitřní hlas pištěl, že jsem mu to raději neměla říkat. Okřikla jsem se: A proč bych mu to neměla říkat? Proč by se nastávající nevěsta nemohla pochlubit svatbou, co je na tom divného? Mladý a pohledný obvodní lékař se při psaní receptu pousmál a poznamenal něco v tom smyslu, že to je náhodička, on se bude také ženit.

Cestou s receptem do lékárny jsem se těžce vlekla, jako by mě postřelili. Padly na mě chmury, důvod jsem nedokázala pojmenovat. Prostě mi bylo zle a ještě hůř. Doma jsem se zahrabala do peřin, polykala pilulky, brečela jako želva a neuměla sama sobě vysvětlit, proč.

Kvůli prachobyčejné chřipce se přece nepláče… O novém lékaři se v naší čtvrti hodně mluvilo. Pacientům a zejména pacientkám byl sympatický. Všem se líbilo, jak je milý, trpělivý a vlídný – což se o každém doktorovi věru říci nedá.

S hrůzou jsem zjistila, že jsem do něho asi zamilovaná. Neustále se vracející chřipky a alergické záchvaty jsem uvítala. Vždycky, když jsem vkročila do ordinace a spatřila ho, pookřála jsem. A vzápětí zesmutněla, když jsem si připomněla depresivní fakt, že oba máme před svatbou – a každý si bereme někoho jiného.

V samoobsluze a před naším domem jsem vyslechla spolehlivé informace o tom, že lékař se bude ženit co nevidět a že jeho nevěsta je velmi krásná. „Sluší jim to spolu,“ libovala si babka z naší ulice.

Divže mi nevyhrkly slzy. Naštěstí se moje v pořadí asi čtvrtá chřipka vůbec nelepšila, a tak opět vyhledat doktora bylo optimální a jediné řešení. Když jsem zase seděla v ordinaci, naše oči se několikrát setkaly a delší dobu se neopouštěly.

Dá se říci, že jsme si jeden druhého s úžasem prohlíželi. Byla jsem červená jako vlčí mák. On řekl, že je mu moc líto, že se stále neuzdravuji a že za to může asi i vrtkavé jarní počasí. Změnil mi léky. Když mi podával recept, naše ruce se na vteřinu dotkly.

Zajiskřilo to. V té době jsem spíš měla přemýšlet o tom, z jakého materiálu si pořídím svatební šaty. Jenže když jsem na bílou krajku jen pomyslela, celá jsem se roztřásla. Dospěla jsem k rozhodnutí, že si Mirka prostě nevezmu.

Celá jeho rodina mi byla nesympatická, jeho matka mi nepopsatelně lezla na nervy, a když jsem poslouchala Mirkovy sebevědomé monology, chtělo se mi rozplakat se a umřít. Poté, co mi jeho máti oznámila, že se po svatbě odstěhuju do vily za městem, ihned otěhotním a budu s dítětem doma aspoň do jeho deseti let, protože tak to vzorné matky dělávají, psychicky jsem se zhroutila.

Napsala jsem Mirkovi dopis, že si ho nevezmu. To se zase zhroutila moje maminka. Křičela na mě, že zůstanu na ocet a oni se s tatínkem nedočkají vnoučat. Byly to zbytečné obavy. Při mé další návštěvě zdravotního střediska mi ošetřující lékař sdělil: „Víte, že je mi vlastně líto, že se vdáváte?“ Málem jsem omdlela.

Hlesla jsem: „Ale já se nevdávám.“ Rozesmál se: „Zajímavé. Já se taky nežením.“ Hvězdy nám přály. Začala velká láska, která trvá dodnes, tedy už desítky let.

Alena M. (54), Brno .