Můj kousek štěstí

Bledá stopařka zmizela za jízdy z auta

Ta opuštěná dívka v noci u cesty nás vyděsila. Vzali jsme ji do auta. Byla smutná a mlčenlivá.

Projížděli jsme s manželem spícím městečkem na jihu Čech. Naslouchali jsme směru, který hlásila navigace. Poradila nám kvůli objížďce, ať při nejbližší zatáčce odbočíme doprava. Směr, kam nás navedla, se nám moc nelíbil. Čím dále jsme uličkami jeli, tím více se ztrácely lampy. Až jsme vjeli do úplné tmy. Kam to jedeme? Vyměnili jsme si s manželem dotaz a doufali, že moderní vymoženost ví dobře, kam nás naviguje. I přes vzájemné utěšování nám ta cesta sympatická nebyla. Vedla lesem, byla plná zatáček, nepřehledná, úzká… A hle! Z temné serpentiny se za zatáčkou vynořila postava dívky. Stála tam u silnice sama.. „Zastav!“ vydechla jsem. Vyskočila jsem z auta a zeptala se, zda je dívka v pořádku Bylo jí tak sedmnáct, stála strnule u vozovky, zírala do země a pak odpověděla ,,Můžu se s vámi svést do Budějic?“ Byl to pořádný kus cesty, ale mi tím městem projížděli.

Báli jsme se o ní

Bylo to zvláštní. Ta dívka tam tak sama na samotě a v noci? Stalo se jí snad něco? Vypadala jako v nějakém šoku. Marně jsem na ní mluvila. Už se jen plaše usmívala, seděla na zadním sedadle a mlčenlivě zírala před sebe. Její halenka byla roztržená a něčím potřísněná. Byly to temné skvrny – snad od červeného vína? Měla jen jednu náušnici, tu druhou nejspíš ztratila a černé leginy špinavé od prachu. Jako by se někde vyválela. Snažila jsem se zavést konverzaci, ale zbytečně. To její mlčení mi začalo nahánět hrůzu. Až později jsem si vzpomněla na moment, kdy jsem se koukla té dívce na ruce. Byly mrtvolně bílé a celé od hlíny. Když mi bylo jasné, že z holky nevyrazím slůvko, otočila jsem se zpátky k manželovi a začala se bavit s ním, do jaké vesnice z té silničky asi tak dojedeme. A v tom nás vyrušila rána. Rychle jsem se podívala na zadní sedadlo. Dveře byly otevřené a podivná dívka nikde…

Zachránila nás?

Zastavilo se mi srdce úlekem, manžel prudce zabrzdil a oba jsme vyběhli z auta. Rozhlíželi jsme se po temné vozovce a volali. Dokonce jsme pořádný kus cesty prošli zpět – jestli neleží v příkopu. Po dívce však nebylo ani stopy. Všude byla jen černočerná tma a hrobové ticho, které přerušil vzdálený řev blížícího se motoru. Neuvěřitelnou rychlostí kolem nás prosvištěla motorka, sotva zvládala nebezpečné zatáčky. Když jsme to konečně vzdali, znovu jsme nasedli do auta. Už se rozednívalo a my neujeli ani dva kilometry, když jsme tu hrůzu uviděli. U silnice ležel na střeše automobil a v poli nedaleko něho motorka. Zastavili jsme a volali policii. Byl to ten šílený jezdec, který prosvištěl okolo nás. Nehodu nepřežil a řidič v autě na tom nebyl také nejlépe. Dodnes s manželem přemýšlíme, co by se stalo, kdybychom té noci nezastavili té bledé dívce a jeli dál. A nikdy nepřestanu přemýšlet o tom, kdo to byl a kam tu noc tak rychle zmizel.

Daniela (43), Cheb   .

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden