V dětství jsem se musela starat o tři mladší sourozence, otec i otčím se upili.
Rozhodla jsem zmizet do Prahy a udělat díru do světa. Děti mi lezly na nervy. Odjakživa. Snad to bylo i tím, že jsem starala o sestru a dva nevlastní bratry, které k nám domů natrvalo přivedl otčím.
V dětství a dospívání jsem si připadala jako zoufalá učitelka v mateřské školce. Kdepak vesnické zábavy, kdepak diskotéky anebo projížďky s kluky na motorkách. Mým úkolem bylo vařit, prát, uklízet, kontrolovat domácí úkoly a věčně rozhodovat, kdo si začal, ať rvačku nebo hádku.
Máma se také starala, jenomže otčím byl z mokré čtvrti a nepomáhal nám, ani co by se za nehet vešlo. Když se upil, jeho kluci neměli kam jít, zůstali u nás, a já se zařekla, že si žádné děti už do života nepustím, protože je to strašně vyčerpávající.
Z naší vesnice připomínající díru po granátu jsem po maturitě utekla do Prahy, kde jsem se protloukala, jak to šlo. Dokonce jsem svého času přičichla k modelingu a dostavil se jistý úspěch. Řekněme že spíš částečný, poněvadž jsem byla na modelku stará, bylo mi tehdy pětadvacet.
Ale protože jsem byla vysoká a blond, sklízela jsem i tak na molech obdiv. Bohužel jen na domácích, o zahraniční karieře jsem si v tom věku mohla nechat jen zdát. Ale byl to docela hezký život, ráda na to vzpomínám.
Peněz jako třísek, šatník nacpaný luxusním oblečením, fotografie v časopisech. Vozila jsem je pravidelně domů, aby sousedky viděly, jakou jsem v té Praze udělala díru do světa. Máma mě zprvu obdivovala a chválila, později jsem vypozorovala starostlivé vrásky, které jí brázdily obličej.
Hrdě jsem před ní hodila další časopisy a také nějaké snímky z přehlídek, ale nic to s ní neudělalo. Bylo léto, otevřeným oknem byl slyšet řev ze sousední zahrady. Máma tím směrem zoufale pohlédla. V duchu jsem se rozčilila, čekala jsem chválu.
Kdo z téhle bohem opuštěné díry, kde není ani kostel, jen příšerná hospoda a polorozbořená autobusová zastávka, se kdy dostal na stránky časopisu? Snad jen Tonda Vomáčka, ale ten byl v Černé kronice, zapaloval stodoly, a to se nepočítá.
Prudčeji, než jsem chtěla, jsem zavřela okno, aby řev nebyl slyšet. Máma se k němu přesto vrátila, a to slovy: "Renatě odvedle se narodilo malý. Půjdeš se na ně podívat? Ubezpečila jsem ji, že nepůjdu, že dětského kraválu jsem už slyšela dost.
Pak jsme s mámou obědvaly a dobře jsem si všimla, že pláče, i když se to snažila zakrýt. "Tak řekni, co tě trápí," vyzvala jsem ji. Ale i kdyby mlčela, bylo mi to jasné. "Kdy se chceš vdávat?" vyhrkla s mokrým obličejem.
"Je ti čtyřiatřicet," oznámila mi, jako bych to nevěděla. "Měla jsi vůbec vážnou známost?" Odhodila jsem příbor. "A ty?" vystartovala jsem vztekle. "Ty jsi měla vážnou známost?" To už jsme brečely obě.
Otec i otčím se upili, neměla jsem to mámě tímhle nešetrným způsobem připomínat. Objaly jsme se a máma řekla, že to myslela dobře. A že mám na vdavky nejvyšší čas. Nechala jsem si pro sebe všechno, co mě v té chvíli napadalo: Že se vdávat nebudu, protože mě všichni muži zklamali.
Že mě děsí pomyšlení na děti. A že mou největší noční můrou je pomyšlení, že bych žila jako matka: v díře po granátu, v chaloupce zasněžené od října do května, věčně bez koruny a s kupou dětí. Vtom se mi zježily vlasy na hlavě.
Slyším, jak mně matka šeptá: "Celé ty roky tě tajně miluje!" Pobledla jsem: "Ježíš, kdo? A jak to tajně, když o tom víš?" Vysvětlila mi, že Jarouš odnaproti. A že to poznala podle výrazu jeho obličeje.
Je sám a prý se jí často ptává, co dělá modelka. Ona se pak zavře do kuchyně a pokaždé se rozpláče. I teď jí vstoupily slzy do očí a šeptala mi: "Jano. Vy byste se k sobě tak hodili." V duchu jsem se pokřižovala.
S Jaroušem jsem chodila do třídy. Házel po mně mokrou houbou, sáčkem s bačkorami a křídou. Večer už jsem ho měla v kuchyni. Matka k němu běžela, že prý nutně potřebuje spravit kuchyňské hodiny, protože se zastavily.
Tvrdila mu, že v tom spatřuje špatné znamení. Jarda seděl s námi u stolu, měnil baterku v hodinách, pil kávu, jedl makovou buchtu. Vypadal šťastně, alespoň do chvíle, kdy mu máma položila netaktní otázku: "A copak že ses neoženil, Jaroušku?" Zrudla jsem zároveň s ním a odstřelila mámu očima.
Ta se jen nevinně usmívala. Jelikož Jarda ze sebe nic nevysoukal, odpověděla si sama: "Protože ještě nepřišla ta pravá, viď, Jaroušku." A dodala smrtící větu: "Tak se běžte, děti, projít, tady vás to se starou bábou určitě nebaví.
shutterstock_185557820
" Málem mě trefil šlak. Jarda se už zvedal, a tak nezbylo než se zvednout rovněž a s přihlouplým úsměvem zamířit brankou ven ze zahrádky. Máma se zbláznila! Navíc jsem na žádné procházky lesem nebyla vybavena, nenáviděla jsem je.
V dětství jsem chodila do lesa na houby jako na běžícím pásu, protože doma nebylo nic k jídlu. V bezmála jehlových podpatcích jsem se belhala po lesní cestě po boku Jardy, který se smál a nabídl mi, že mi půjčí tenisky.
Odmítla jsem. V minišatech z módní přehlídky jsem na lesní cestě vypadala jako zjevení. Potkali jsme dvojici Jardových kamarádů, málem upadli, když nás míjeli. Nevím proč, ale potěšilo mě, že je Jarda vyšší než já, i když mám podpatky.
Nemělo mi to být fuk? Ze stručného vyprávění svého společníka jsem pochopila, že pracuje ve zdejších hlubokých lesích jako dřevorubec. Cestou mi natrhal kytičku kopretin a ve zdejší příšerné hospodě, kam by se bál i vrah, mi skutečně vyznal lásku, která prý trvá od první třídy základní školy.
Hlavou mi blesklo, že to je asi dvacet osm let! Moji bývalí partneři utíkali v průměru po dvou letech, někteří i mnohem dřív. Byl i výtečník, který zmizel po týdnu, s ním šperky a hotovost. Vlastně jsem nikdy žádný vztah, který by nestál za starou belu, nezažila.
Přistihla jsem se, že v té děsivé putyce brečím, zase už, nad sklenicí pekelně chutnajícího vaječného koňaku, který mi, jak jsem později zjistila, vytvořil na jazyku strašidelný povlak. Slzy mi kapaly do kytice kopretin.
Jarda se vyděsil a v domnění, že pláču nad jeho vzhledem, oblékl si totiž staré džíny a kostkovanou košili, mi nabídl, že se může jít domů převléknout. Prý má tmavý oblek, který mu máma koupila, když umřel prastrýc.
A to už jsme oba dostali záchvat smíchu. Byla jsem trochu hysterická, možná proto, že jsem jaksi podvědomě bilancovala a vyšlo mi, že můj pražský život je v poslední době prázdný jako sklenice od okurek.
Vlastně už o mě nikdo nestál, ani muži, ani časopisy, byla jsem, jak se v hlavním městě říká, po sezoně. Jediný, kdo o mě stál, byl dřevorubec Jarouš ze zapadlé vesničky v severních Čechách. Ten, který mě miluje už dvacet sedm let.
"Může modelka chodit s dřevorubcem?" zeptal se. Bylo vidět, že ho tahle věc hodně trápí. Zalila jsem zbytkem vaječného koňaku zaprášený fikus, objednala jsem si vodku a odpověděla jsem: "Vysloužilá modelka určitě.
" Nakonec jsem, jak už to bývá, skutečně dopadla jako máma: Žiju v díře po granátu, věčně zapadané sněhem. Běhám kolem dětí a mám hluboko do kapsy. Ale důležité je, že můj muž mě miluje už čtyřicet čtyři let.
Jana M. (50), severní Čechy.
