Uprostřed hlubokých lesů se můžete setkat s nebezpečnými bytostmi, které usilují o váš život…
K této události došlo už před více jak pěti lety, ale dodnes si na ni velice dobře pamatuji. Stále mě totiž děsí ve vzpomínkách.
Milovníci turistiky
S manželem Romanem jsme oba dva po celý život velice aktivní – často chodíme na různé výpravy. Před dvaceti lety nám nedělaly problém ani třicetikilometrové horské túry. S přibývajícím věkem se nám však fyzička trochu zhoršila a síly ubyly, takže jsme nasadili více výletní tempo.
Zkrátka jsme délku a náročnost tras přizpůsobili našemu zdraví a kondici. Tehdy před pěti lety jsme vyrazili na týdenní pobyt na Šumavu a jednoho jde nás cesta zavedla hluboko do nitra hor.
Blížila se bouřka
Ačkoli jsme se s Romanem řídili turistickými značkami, podařilo se nám bohužel nechtěně sejít z cesty. Po hodině marného hledání správného směru jsme si museli přiznat, že jsme zabloudili.
V hustém tmavém lese slunce moc neprosvítalo, navíc bylo vidět, že i obloha se zatáhla. Vypadalo to, že se blíží bouřka. Ve chvíli, kdy už jsme se cítili zoufale, se mezi stromy objevilo jasné světélko – jako by někdo svítil baterkou.
Šli jsme za světýlkem
Ať už to byl kdokoli, naznačoval nám, abychom ho následovali. V dané situaci jsme s manželem neviděli nic lepšího, než za tím podivným světýlkem jít. Nejprve to skutečně vypadalo, že jsme si pomohli, protože jsme se dostali z toho nejhustšího lesa na širší pěšinu.
Světlo se od nás vzdalovalo stále rychleji, takže jsme museli přidat do kroku. Po chvíli jsme ale zjistili, že se nám nohy boří do bahna!
Zapadla jsem
Stačil jeden krok a byla jsem v tom bahně až po kolena. Začala jsem propadat panice a strachu. Bylo to jako v těch filmech, kdy se vám nohy boří stále hlouběji a hlouběji a vy proti tomu nemůžete nic dělat.
Manžel mě chytil za ruce a pokoušel se mě vytáhnout ven. V tu chvíli se k nám světlo přiblížilo a já vykřikla hrůzou. Dívali jsme se totiž na záhadnou bytost, která vypadala jako lesní víla, ale jejíž obličej měl zlý a krutý výraz.
Nelidský křik
Zapotácela jsem se a málem jsem přepadla dopředu. Manžel mě na poslední chvíli zachytil, a já díky tomu nespadla celým tělem do bažiny. Roman mě držel za ruce a vší silou mě tahal, až jsem myslela, že mi snad vykloubí ramena.
Pak proťal ticho hrozitánský křik. Víla v tu chvíli zmizela a moje nohy se jako zázrakem uvolnily. V bahně mi nakonec zůstala jen jedna bota.
Utíkali jsme pryč
S Romanem jsme se dali na útěk. Běželi jsme, co nám síly stačily. Světlo nás chvíli pronásledovalo a pak zmizelo. Z lesa jsme se celí vyčerpaní vymotali až k večeru. Naštěstí jsme ale vyvázli živí a bez větších zranění…
Marie T. (60), Louny
