Vždycky jsem se líbila chlapům, ale když jsem po porodech nehorázně přibrala, najednou jsem se stala tlusťoškou. Bylo to těžké, ale svůj boj jsem nikdy nevzdala.
Bývala jsem slečínka s nosánkem nahoru. Na zájem mužů jsem si zvykla a této své schopnosti poměrně zneužívala. Když jsem čekala první miminko, byla jsem šťastná. Ale taky jsem si všimla toho, že pro chlapy jsem se stala téměř neviditelnou. Brala jsem to jako nutnou daň a nedělala si z toho hlavu.
Znovu ten samý kolotoč
Po porodu se všechno vrátilo do zajetých kolejí. Brzy jsem téměř všechna nabraná kila shodila. Dokonce se mi zdálo, že mám hezčí postavu než předtím. Jenže za devět měsíců po porodu to bylo tady zase. Řekli jsme si s manželem, že miminko je boží dar a Bůh tomu tak chce! Tak jsem si znovu zvykala na rostoucí se břicho a říkala si, že to po porodu sundám. Jenže po narození Janičky to bylo jiné. Moje tělo se najednou vzepřelo. Předešlé praktiky tak dobře nefungovaly. Cítila jsem ale odhodlání, že tuhle válku vyhraji. Jenže – znovu jsem otěhotněla.
Styděla jsem se za své tělo
Byla jsem sice šťastná, že mám svého roztomilého Pavlíka, ale na své tělo jsem se nemohla ani podívat. Po porodu jsem se vyhýbala zrcadlu. A když jsem se náhodou zahlédla, třeba na ulici ve výloze, vyděsila jsem se. Mnohem horší bylo, že do mě začala rýpat rodina. Můj muž se intimním chvilkám se mnou začal vyhýbat. Styděla jsem se svléknout v létě u vody do plavek. Měla jsem mindrák z toho jít po městě, že každý, kdo mě uvidí, si pomyslí: „Bože, ta má zadnici jako kobyla.“ Viděla jsem jim to na očích.
Opřela jsem se do toho
Každý den jsem proto cvičila a snažila se zdravě jíst. Tělo nechtělo dlouho pustit ani deko, zkoušelo to na mě všelijak. Já se ale zase chtěla líbit. Koupila jsem si domů běžecký pás a funěla na něm každou chvíli, až mi bylo na omdlení. Říkala jsem si stále dokola, že ta chvíle musí přece jednou přijít, že to mé tělo pochopí, že mám silnou vůli.
Vytrvala jsem!
A stalo se. Téměř po dvou měsících strašlivé dřiny jsem se postavila na váhu a najednou koukám – dvě kila pryč. A za další týden další posun. Najednou to šlo rychle, každý den něco dole. To byla pro mě velká motivace. Koupila jsem si kolo a odvážila se jezdit venku, i když se mi smály děti i dospělí, že se valí sud sádla na kolečkách.
Konečně satisfakce
Trvalo to tři roky, než jsem se začala cítit docela dobře. Moje vůle ale chtěla víc. Byla jsem rozjetá jako vlak a ani si nevšimla, že jsem už štíhlejší, než manžel vykrmený mou kuchyní. Synové vyrostly a založili si rodiny. Dnes mám postavu tak vysportovanou, jak jsem nikdy neměla. Závidí mi jí i snachy. Po dětech totiž přibraly. Dívám se na ně a říkám si, zda se také dokážou poprat se svými kilogramy nadváhy stejně jako já.
Daniela K. (58), Znojmo
