Dost kamarádek mi ji závidělo, protože se svými tchyněmi zažívaly boje. Moje tchyně Marie bývala docela fajn, do našeho vztahu ani manželství nijak zásadně nezasahovala a většinou se s ní i dalo rozumně domluvit. Žily jsme každá ve své domácnosti, já s manželem Karlem a ona s tchánem Josefem, kousek od sebe, ale přitom každá ve svém soukromí. A když se nám narodil syn Josífek, byla časem ochotná nám ho pohlídat, abychom si mohli zajít třeba do kina nebo divadla. Občas jsme sice měly na některé věci jiný názor, ale v zásadě jsme se respektovaly.
Po tchánově smrti
Situace se začala měnit, když tchán náhle v sedmdesáti letech zemřel na infarkt. Do té doby mu prakticky nic nebylo, celý život rekreačně sportoval, nekouřil a nikdo netušil, že zrovna jeho srdce zradí. Tchyni jeho smrt pochopitelně hodně zasáhla. Nechtěla s nikým mluvit a přestala se starat o sebe i o dům. Snažili jsme se ji v těchto těžkých chvílích o to víc pomáhat, i když veškerou pomoc odmítala. Po nějaké době se zdálo, že se s osudem smířila. Už tehdy se ale občas začala chovat divně.
Velmi zvláštní příznaky
Někdy, když jsme u ní byli na návštěvě, což jsme se snažili dělat často, se třeba nepřítomně zadívala z okna, vůbec nás nevnímala a pak si spíš tak pro sebe řekla, že ji zase něco sleduje. Jindy zase tvrdila, že se k ní musel někdo vloupat a sebrat jí nějaké drobnosti. Ty se ale nakonec vždy našly a my se ji snažili uchlácholit. Přičítali jsme to jejímu smutku a nijak zvlášť jsme to neřešili. Na nějakou dobu nastal klid a život se opět vrátil skoro do původních kolejí. Já i Karel jsme chodili do práce, Josífek do školy, běžných starostí bylo dost, takže ke tchyni už jsme tak často nechodili. Občas jsme ji pozvali v neděli na oběd, občas pozvala ona nás, prostě vše bylo normální. Jenže po nějaké době tchyně opět začala se svým občasným podivným chováním. Pamatuji si třeba, že když jsme se vrátili z dovolené, volala nám, že jí doma prý straší. Zašli jsme k ní a na její žádost jsme společně prohledali celý domek, ale na nic divného jsme nenarazili. Ona ale stejně tvrdila, že je to jen proto, že tam jsme my a že se všechno vrátí, až zase odejdeme. Manžel ji uklidňoval snad tři hodiny. Náš Josífek pak začal odmítat k babičce chodit, protože se u ní prý bojí a babička je divná. Nemohli jsme mu to mít za zlé, a tak jsme ho k ní už raději neposílali s tím, že až babičce bude líp, zase se spolu začnou stýkat. Marii to nevadilo vůbec.
Už jsme si nevěděli rady
Situace se stále zhoršovala. Často nás Marie telefonátem vzbudila uprostřed noci a tvrdila, že ji někdo sleduje a nenechala si to vymluvit. Začala být i zlá, tvrdila, že jsme se s někým spolčili a jsme proti ní. Radila jsem se o situaci s kolegyněmi v práci a ty mi říkali, že bychom tchyni měli poslat k doktorovi, nejlépe k psychiatrovi. Když jsem to doma navrhla manželovi, nejdřív nesouhlasil a málem se urazil, že se prý z jeho matky snažím udělat blázna. Jenže po čase i on uznal, že takhle to dál nepůjde. Tchyně totiž začala psát dopisy na úřady, kde líčila, že je sledována, že se jí někdo snaží ovládat a žádala okamžitou nápravu. Tady už přestávala veškerá legrace. Nabízeli jsme jí, aby se přestěhovala k nám, i když jsem se toho dost obávala. Nejdřív souhlasila, ale pak si to zase rozmyslela s tím, že jsme se s jejími nepřáteli spolčili a chceme ji mít pod kontrolou. Všichni se podle ní proti ní spikli. A když jsme jí navrhli, že s ní zajdeme k doktorovi, začala křičet, že je úplně zdravá a my že se jí jen chceme zbavit. Nevěděli jsme si prostě rady, a tak manžel nakonec vyhledal v blízkém městě psychiatra sám a celou situaci mu vylíčil. Bohužel nás pan doktor moc nepotěšil. Řekl, že podle popsaných příznaků to skutečně vypadá na psychickou poruchu, může prý jít o demenci, schizofrenii nebo paranoiu, ale ke stanovení diagnózy by tchyni potřeboval vyšetřit. Bohužel nám také řekl, že nemáme moc možností ji na vyšetření donutit jít, pokud to sama odmítá.
Potřebuje pomoc odborníka
Budeme se tedy muset obrnit trpělivostí a snažit se na tchyni vyvíjet nenápadný nátlak nejen my jako nejbližší rodina, ale domluvit se třeba i s jejím praktickým lékařem, který by jí vyšetření mohl doporučit. Jestli se nám to nepodaří, bude se muset stát něco, co by teprve zavdalo lékaři důvod ji hospitalizovat. A to něco by mohlo být dost nepříjemné. Pořád nevíme, jakou poruchou tchyně vlastně trpí, a tak by musela buď ohrozit někoho jiného, ne nebo sebe sama. Zatím nám tedy zřejmě nezbývá nic jiného, než se modlit, aby se nám podařilo ji přece jen přemluvit nebo nějak nenápadně k psychiatrovi dostat. Existují už přece léky, které by její chování mohly alespoň upravit a my se nemuseli bát, že provede něco hrozného.
Jitka (63), severní Čechy
