Můj čas na kafíčko

Bratranec odmítal smíření i po své smrti!

Posmrtný život existuje a přenášejí se do něho i emoce!

Nikdy bych bývala nevěřila, že nenávist může mít takovou sílu!

Se svým bratrancem Luďkem jsem se v dětství docela snášela. Jezdili jsme s rodiči k tetě do města a pro mě a moji sestru to bylo jako pro holky z vesnice vždy zajímavé dobrodružství. Luděk byl o dva roky starší než já a o čtyři než sestra, ale nikdy se nad námi nevyvyšoval, spíš si hrál na takového městského ochránce. Naše vztahy se pokazily až v dospělosti.

Zavinili to naši partneři

Všechno to vlastně zavinili naši životní partneři. Luďkova manželka se absolutně nesnesla s mým mužem. Měli na všechno naprosto odlišné názory. Mohli jste se vsadit, že když se setkají, do dvou minut si vjedou do vlasů. Já jsem se kvůli tomu nezlobila ani na svého bratrance ani na jeho ženu, mám prostě už takovou smířlivou povahu. Luděk se ale zlobil na mě, jako by mě obviňoval z toho, že jsem si v Milanovi vybrala špatného partnera. Řešení bylo jednoduché, stýkat se co nejméně. Naše rozvětvené příbuzenstvo ale často konalo různé akce a oslavy, do toho si později vezměte svatby, pohřby a další události. Navíc jsem bydlela od Luďka celkem nedaleko, poté, co jsem se za svým mužem přistěhovala do stejného města. Kvůli tomu, že se Milan nesnášel s bratrancovou ženou, bylo všechno to hezké z období dětství smazáno a celý život mezi námi vládlo napětí. Všechno pak vyvrcholilo, když zemřela jedna z tet, která byla bezdětná a většinu dědictví odkázala mojí rodině. Na tu Luďkovu zbylo jen pár věcí. Od té doby byla ta nesmířlivá nenávist ze strany bratrance opravdu citelná!

O jeho smrti mi neřekli!

Myslela jsem si, že se Luděk změní poté, co musel bojovat se zákeřnou nemocí. Kdykoliv se někdo z příbuzenstva ocitl ve složité situaci, ostatní se kolem něho tak nějak semkli. Luděk ale odmítal návštěvy a když ležel v nemocnici, nechal mě a Milana doslova vyhodit. Mrzelo mě to. Oddechla jsem si ale, když se zdálo, že bratranec svůj boj o život definitivně vyhrál. Nějaký čas to tak skutečně vypadalo. Pak se nemoc vrátila znovu a v ještě větší síle. Připadala jsem si, že se téměř vnucuji, ale opravdu jsem chtěla Luďkovi být nablízku a pomoci mu třeba i jen povzbudivými slovy. Křičel na mě i tehdy, když bylo vidět, že má kruté bolesti. Vyhrožoval mi, že až zemře, nedá mi pokoj a přijde mě strašit. Tehdy jsem to samozřejmě nebrala vážně. Na posmrtný život jsem nevěřila. Cítila jsem jen lítost. O Luďkově smrti jsem se dozvěděla až zprostředkovaně, týden poté, co své nemoci podlehl. Jeho žena uspořádala jen malý pohřeb pro zvané, a mezi těmi jsme já s manželem nebyli.

Viděli jsme to jen my!

Nedalo mi to a zašla jsem se podívat alespoň na Luďkův hrob. Právě v ten den jsem pochopila, že některá nenávist může trvat i po smrti. Na náhrobní desce se totiž před mýma očima začaly objevovat hrůzné nápisy a výhrůžky smrtí. Rychle se střídaly a mizely, některé měly ohnivý okraj. Jen tak něco mě nevyděsí, ale tentokrát jsem málem omdlela hrůzou. Ze hřbitova jsem rychle utekla. Když jsem o tom řekla manželovi, nechtěl mi věřit. Poslala jsem ho, ať se tedy jde sám přesvědčit, ale Milan trval na tom, abych šla s ním. Nechala jsem se tedy přesvědčit, abych další den šla na místo posledního bratrancova odpočinku znovu. Všechno se opakovalo, možná v ještě horší podobě než předtím. Kolem nás ale procházeli lidé a nikdo z nich na tajemné jevy na hrobě nereagoval. Viděli jsme je pouze my jako oběti Luďkova posmrtného vzteku. Jsou to už čtyři roky, co se to stalo. Za tu dobu jsem zkusila jít ke hrobu bratrance ještě několikrát. Protože jsem věděla, co mě čeká, už mě to nikdy tolik nevystrašilo. Jsem ale už přesvědčena, že to takhle bude trvat napořád, dokud budu i já na tomto světě. Snad se s tím věčným hněvem nesetkám i po své smrti.

Eva R., (55), Olomouc

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden