Bratranec se předem dozvěděl o své smrti!

Proti tomu, co máme napsáno v knize osudu, je marné bojovat.

Můj příbuzný si nejprve myslel, že se jedná o nepodařený žert. Pravda byla ovšem krutá.

Můj vzdálený bratranec Honza patřil k lidem, které jsem znala už od dětství. Věděla jsem, jak je ve všem úzkostlivý. Hodně se o sebe staral a při sebemenším podezření na nějakou nemoc už byl v čekárně u lékaře. Jakmile se mu něco nezdálo, hned si myslel, že ho ohrožuje rakovina.

Povídat si s ním o jeho zdravotním stavu vždy vyžadovalo hodně trpělivosti. Nebylo divu, že s ním nevydržela žádná žena. Prožil sice krátké manželství a měl dokonce dceru, ale po třech letech od něho partnerka utekla. Od té doby už byl sám. Tím víc času měl na sledování svých domnělých nemocí.

Ukázal mi důkaz


Protože jsem s Honzou měla vždy trpělivost, hodně často mi volal a v době internetu pak i psal maily. Zvykla jsem si, že v každé druhé zprávě řešil nějakou nemoc. Myslela jsem si, že mě jen tak něco nemůže překvapit. A přece se to stalo. Jednoho dne mi totiž Honza zavolal, že mu někdo usiluje o život. Ptala jsem se, proč si to myslí a jestli ho někdo pronásleduje.

Trval na tom, že mi důkaz ukáže osobně. Protože bydlel na druhém konci Brna a ne někde mimo město, svolila jsem, že hned přijedu. Jakmile jsem vstoupila k bratranci do bytu, hned mi ukázal, co myslel tím důkazem.

Bylo to úmrtní oznámení, černě orámované parte. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby tam jako zemřelý nebyl uveden právě on – a datum smrti za několik měsíců. Snažila jsem se Honzu uklidnit, že to je něčí hloupý vtípek. Nebylo by divu, svojí úzkostlivou a přehnanou starostí o sebe sama určitě některé lidi provokoval.

Brala jsem to jako vtip

Zeptala jsem se Honzy, kde to parte vzal. Odpověděl, že mu den předtím přišlo poštou. Ukázal mi obálku. Poslal to někdo z Brna. Adresa byla napsána na počítači. Mohl to být kdokoliv. Pohoršeně a trochu znechuceně jsem odesilatele či odesilatelku odsoudila. Ptala jsem se Honzy, jestli se v poslední době nedostal s někým do vážného sporu.

Parte mohlo být způsobem dětinské pomsty. Honza si na žádnou hádku nevzpomínal. Místo toho se pustil do líčení příběhů, o kterých v minulosti slyšel nebo četl. Jednalo se v nich o lidi, kteří stejně jako on dostali své úmrtní oznámení a ono se pak vyplnilo. Jen těžko se mi dařilo bratrance přesvědčovat, že většina takových příběhů nemá reálný základ.

Když jsem od něho odjížděla, věděla jsem, že o tom parte bude v dalších dnech a týdnech přemýšlet skoro nepřetržitě.

Chtěl, abych byla s ním

Jak týdny utíkaly, volal mi Honza stále častěji. Byla jsem jediná, kdo se mu úplně nevysmál. Také jsem se ho neustále snažila uklidňovat, že nemá podléhat depresi z něčího nedomyšleného žertu. Přesto jsem se i já občas v duchu přistihla, že začínám mít z onoho dne, uvedeném na parte, trochu strach. Honza chodil teď k lékaři častěji než předtím a neváhal dokonce navštívit kartářku.

Nedokázal už mluvit o ničem jiném. Bála jsem se, že se spíš psychicky zhroutí a třeba si i něco udělá, než že by ho v onen uvedený den zabilo něco vnějšího. Osudové datum se přiblížilo velice rychle. Honza mě požádal, abych k němu přijela už den předem a „hlídala“ ho.

Měla jsem i něco podobného v plánu, takže mě svým návrhem vlastně jen předešel. V noci na onen den vůbec nespal a já skoro také ne. Když se ale během rána, dopoledne a odpoledne nic nedělo, začal se bratranec postupně uklidňovat. Přišlo to až s večerem. Uprostřed řeči se najednou Honza skácel na podlahu s vytřeštěnýma očima. Okamžitě jsem volala záchrannou službu.

Přivolaný lékař ale mohl jen konstatovat smrt na silný infarkt. Osud, na který bratranec věřil, se tak naplnil, i když všechno možná jen urychlilo napětí z očekávaného konce.

Lucie N., (62), Brno

reklama
reklama

Komentáře