Ačkoli rozdává úsměvy na všechny strany, duše TEREZY KOSTKOVÉ (40) je také plná bolesti. Té se chce herečka zbavit na jistém místě, které si pomalu ale jistě buduje. Brzy tak možná po ní nebude ani vidu ani slechu. Kdy ten okamžik nastane?

Jakožto rodačka z Prahy, odkojená architekturou, uměním a kulturou, je Tereza považovaná za typicky městkou holku. Ona se tak však úplně necítí. Naopak o sobě tvrdí, že příroda a vesnické prostředí jsou jí mnohem bližší než ruch velkoměsta. „Přírodu mám moc ráda. Jsem hodně přírodní člověk,“ říká Kostková s tím, že nikoli ve smyslu, že by si nutně potřebovala obhospodařovat nějakou zahrádku. „Opravdu nejsem vesnické děvče, ale na druhou stranu mám přírodu nesmírně ráda z podstaty lidského života. Hodně cestuji do přírody, miluju hory a túry. Nemám problém mimo civilizaci nocovat nebo cestovat pěšky,“ říká.

Na přepych ji neužije

Na nějaké luxusní hotely a pobyty, které jsou přírodě na míle vzdálené, ji tak prý vůbec neužije. „No to vůbec ne! Ani za boha! To jen, když je to při nějaké příležitosti, když na nějakém takovém místě točíme nebo něco takového. Jinak opravdu ne,“ ošívá se Tereza, která tím jasně dává svému budoucímu partnerovi najevo, že ji ničím takovým, jako jsou nákladné dovolené u moře, neoslní. Větší radost by jí udělal nějakým romantickým pobytem někde v chatce na horách či i pod obyčejným stanem.

Musí si ještě počkat

Když tak Kostková básní o tom, jak jí je vesnické prostředí blízké, nechystá se náhodou se někam na ves přestěhovat? „Z čistě praktického hlediska si to nemůžu dovolit už kvůli škole,“ odmítá Tereza, že by se v dohledné době měla stěhovat. Přece jen vychovává školou povinného syna ANTONÍNA (9), kterého jen tak nemůže odtrhnout od civilizace. Zároveň ale nepopírá, že na podzim života něco takového plánuje. „Vnímavý člověk citlivý k sobě chápe, že by měl mít kus své půdy, kus svého soukromí a být tak i blíž přírodě. Chápu, že v jistém věku to tak je, a nevylučuju, že to jednou udělám. Minimálně už jsem začala uvažovat o nějaké investici. Mít zkrátka nějaké místo, kam jezdit,“ maluje si herečka, která v tom také vidí určitý druh duševní hygieny.

Chce zůstat svá

Nejen pro svůj duševní klid, ale zároveň i díky své určité averzi k velkoměstům si hodlá na stáří pořídit své přírodní útočiště. „Velká města, aglomerace a civilizace jako takové, aniž bychom si to uvědomovali, rozkládají lidskou duši. Vzdalují nás od podstaty. Odcizují a zpovrchňují,“ říká bez ostychu, co si o životě ve velkých městech myslí. Nabízí se proto otázka, zda i ve výběru partnera by se raději nepoohlédla někde na vesnici. Podle toho, jak na věc pohlíží, by měla jistotu, že by se nesnažila o soužití s vystresovaným, cílevědomým městským machem, ale raději by upřednostnila pohodového chlapa z vesnice, který se neustále jen za něčím nehoní a udělal by jí tak vše, co jí na očích uvidí. Zároveň je ale zcela možné, že zahoří láskou k typickému měštákovi, který jí koupi domku na návsi nakonec i rozmluví.