Když můj muž nečekaně zemřel, myslela jsem si, že se už nikdy nezamiluji. Jenže jsem náhodou potkala Libora, synova kamaráda ze střední školy…

S manželem Janem jsme měli krásné manželství. Brali jsme se, když nám bylo pětadvacet let. O rok později se nám narodil syn Pavel. Byli jsme šťastní a zamilovaní ještě i mnoho let po svatbě. Naše idylické manželství mělo však předčasný konec. Když byl syn na střední, měl Jan autonehodu v autě. Na místě zemřel. Pro mě i syna to byla obrovská rána.

Byl přátelský a milý

Pavel měl původně v plánu, že až odmaturuje, přestěhuje se s kamarádem Liborem do nějakého malého pronájmu. Když ale viděl, jak špatně manželovu smrt nesu, rozhodl se své plány odložit.

Libor tak často chodil na návštěvy k nám. Občas se stalo, že přišel i v okamžiku, kdy syn nebyl doma. Většinou jsem ho pozvala dál, a než se syn vrátil, tak jsme si spolu povídali. Byl jiní, než ostatní kluci v jeho věku.

Jakoby dospělejší, rozumnější. Dalo se s ním bavit o čemkoli. Jemu bylo tehdy devatenáct a mě pětačtyřicet. Tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych si s ním někdy něco začala.

Začala jsem chodit mezi lidi

Půl roku po smrti manžela si syn našel přítelkyni. Chodili spolu několik měsíců, když mi oznámil, že by spolu chtěli začít bydlet. Samozřejmě jsem mu to přála, i když jsem věděla, že mi bude samotné smutno.

Syn se odstěhoval a tím skončily i příjemné návštěvy Libora u nás doma. Zprvu jsem si ještě zoufala, ale pak jsem si řekla, že ještě nepatřím do starého železa a že je načase, abych zase začala žít. Občas jsem po práci zašla s kolegy na skleničku, chodila jsem na různé besedy, kurzy a školení.

Náhodné setkání

Jednou odpoledne jsem se vracela domů z lekce jógy. Cestou jsem míjela ovocný bar, tak jsem se v něm zastavila na koktejl. A právě tam jsem náhodou narazila na Libora. Když mě pozdravil, nejprve jsem ho skoro nepoznala.

Pak jsem ale zaměřila jeho krásné zelené oči a svitlo mi. „Nazdar Libore!“ vykřikla jsem radostně. „Už jsme se pár let neviděli. Jak se máš? Jsi ženatý? Máš děti?“ zavalila jsem ho otázkami. Široce se na mě usmál a zavrtěl hlavou.

„Ani jedno, ani druhé,“ řekl. „Ještě jsem nenašel tu pravou.“ Pak po mě přelétl očima a řekl, že mi to moc sluší a nabídl se, že mě doprovodí domů.

Je mi s ním krásně

Pozvala jsem ho dál na kafe. Zavzpomínali jsme na staré časy a podívali jsme si o svých nynějších životech a plánech do budoucna. Bylo mi s ním moc hezky. A jemu se mnou nejspíš taky. Když odcházel, pozval mě na večeři.

Začali jsme se pravidelně scházet a po několika měsících jsme spolu začali žít. Pravdou je, že na nás někteří lidé na ulici hleděli skrz prsty, ale to mi bylo jedno. Jediné, na čem mi záleželo, bylo, co na to řekne můj syn. A ten mě vážně mile překvapil. Pokrčil rameny a řekl, že když budu šťastná já, bude šťastný i on.

Tereza U. (49), Blansko