Můj kousek štěstí

Chránily mě a radily mi neviditelné bytosti?

Byly hlasy v mé hlavě halucinace nebo duše zemřelých? Věděli to, co jsem vůbec netušila. Každá jejich rada byla nad zlato. S oblibou, kterou jsem si nedokázala vysvětlit, jsem se chodívala v mládí na studiích učit na hřbitov.

Vysedávala jsem na hřbitovní zdi v nejopuštěnějším koutě hřbitova v místech, kde za zdí pokračoval sad. Nikým nerušena a neviděna jsem tam vydržela celé hodiny, okamžitě jsem se dokázala pohroužit do učiva a pokaždé jsem byla mile překvapena, jak rychle si tam pamatuji i obtížné učivo. Navíc jsem se na tomto pochmurném místě, navzdory tomu, že se k naší ubytovně stahovala různá individua obtěžující studentky i za bílého dne, cítila bezpečně. Pamatuji si, jak mě jednou, ačkoliv jsem byla ponořená do učení tak, že jsem nevnímala okolí, vytrhl ze čtení můj vlastní vnitřní hlas (tou dobou jsem jej za vlastní považovala, dnes si to už nemyslím). „Pozor, někdo jde!“ Hlas byl tak naléhavý, že jsem zvedla hlavu, kdo to na mě mluví. Nikdo ale u mě nestál. Rozhlédla jsem se, a nikoho neviděla. Hned vzápětí jsem ale zaslechla praskot větviček, jak se kdosi prodíral křovím k místu, kde jsem seděla. Ať už byl varující hlas mé druhé Já, nebo to bylo upozornění nějakého ducha, jasné bylo, že měl pravdu. Věděl o „vetřelci“ dříve, než jsem jej byla schopna zaregistrovat svými smysly. Rychle jsem seskočila ze zdi a běžela nejkratší cestou domů.

Vynořil se ze tmy

Později jsem zažila s tímto hřbitůvkem další, tentokrát pikantní historku. Vracela jsem se okolo půlnoci cestou kolem. Sotva jsem minula poslední pouliční lampu a začala stoupat po neosvětlené cestě podél hřbitovní zdi, zaslechla jsem za sebou kroky. Ohlédla jsem se, abych věděla, kdo se za mnou, jako by vyskočil z křoví, tak náhle vynořil. Samozřejmě to byl muž, a navíc korpulentní. Zrychlila jsem, on přidal do kroku. Popoběhla jsem, on se rozběhl taky. Vzdálenost se mezi námi nezadržitelně zmenšovala. Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu, leč po každém dalším kroku se mě zmocňovala větší hrůza. Míjela jsem právě bránu na hřbitov, když mě měl ten člověk na dosah ruky.

Otevřená vrata lákala

V tu chvíli hrozného duševního vypětí mě tato vrata, která bývala běžně v noci zamčená, tentokrát však byla podivnou náhodou (která prý neexistuje) otevřená dokořán, inspirovala. Hlavou mi bleskla myšlenka: Nejlepší obrana je útok! Otočila jsem se a skočila po krku svému pronásledovateli. Škrtila jsem ho, škrábala a řvala: „Tělo do hrobu přísluší! Běda, kdos nedbal na duši! Pojď!“ A vlekla chlapa na hřbitov. Musel vynaložit velkou sílu, aby se mi vytrhl, a s křikem upaloval zpátky k sídlišti. Nemusím psát, jak velký balvan mi tenkrát spadl ze srdce. Byla to pro mě tak velká úleva, že jsem se usadila na nejbližším hrobě a děkovala tomu, kdo mě na spásný nápad přivedl. Jen si někdy říkám, jestli se ten chlap jako hora taky nebál, a nechtěl si jen zpříjemnit ve dvou cestu kolem hřbitova.

Eva (49), Jičín.

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden