Nebyli jen kolegové. Stanislava Zindulku (86) a Vlastimila Brodského (†81) vždy pojilo i silné pouto přátelství. A právě možná proto dopředu tušil, že se blíží konec jeho kamaráda, o kterém mu sám nepřímo i řekl.
„Šíleně se bál toho, aby někomu byl někdy na obtíž. Opravdu strašně se toho bál, té bezmocnosti,“ svěřil se s bolestí Zindulka. Nejvíce ho mrzí, že nejlepšímu příteli nemohl jakkoliv pomoci. Když došlo k oné tragédii, moc dobře věděl, že už není mezi námi, takže ho telefonát od příbuzných nepřekvapil. A dodnes se s tím vyrovnává po svém. „Takoví lidé prostě neodcházejí. Neplakal jsem. Nepřipouštěl jsem si to. A dodnes si nepřipouštím, že není,“ dodal. Smíří se s jeho odchodem vůbec někdy, nebo už navždy bude žít ve své zkreslené pravdě?
