Naše seznámení s Pavlem bylo skutečně dílem osudu. Oba jsme se zúčastnili jednoho trekového závodu se psy a oba jsme během něj zabloudili…
Před sedmi lety jsem si pořídila fenku jack russell teriéra jménem Margot. Pokud jste tuto rasu vy nebo vaši známí někdy měli nebo máte, tak víte, že se jedná o opravdu aktivní plemeno, které má bezednou energii.
I když jsem s ní chodila na několikakilometrové procházky, aportovala jí míček a podobně, pořád měla energie na rozdávání, a tak jsme spolu začaly dělat i další psí sporty, zejména takzvaný dogtrekking, což je vlastně orientační závod, kde trasu absolvuje závodník se psem.
Během celé trasy musíte mít psa připevněného na vodítku, ideálně pružícím, které buď můžete zaháknout za speciální opasek či sedák, nebo ho máte klasicky v ruce.
Našla jsem si koníček
Ze začátku mě vůbec nenapadlo, že by mě tento sport mohl bavit, ale nakonec jsem mu úplně propadla. S Margot se z nás stal super tým. Nejprve jsme chodily jen na dlouhé procházky po okolí, které měly kolem deseti kilometrů, ale postupně se moje fyzička vylepšila natolik, že jsem byla schopná zvládnout bez problémů i dvacetikilometrové trasy v náročnějším terénu.
A protože jsem od přírody soutěživá, začaly jsme se tomuto sportu věnovat závodně. Přidala jsem se do skupiny pejskařů se stejným koníčkem, kde jsem dostávala tipy nejen na různé závody, ale třeba také na vhodnou výbavu jak pro psa, tak pro sebe.
Nemusím asi dodávat, že jsem do tohoto sportu už investovala několik tisíců korun.
První závod
Před necelými pěti lety jsme s Margot vyrazily na náš první závod. Konal se v Krušných horách a nejkratší trasa, na kterou jsme se přihlásily, měla pětadvacet kilometrů. Té délky jsem se ani tak nebála, běžně jsme takové trasy chodily, obavy jsem však měla z toho, že tyto treky chodíte podle mapky, kterou při registraci dostanete.
To pak stačí, když jednou špatně zahnete a rázem vám přibudou kilometry a samozřejmě se vám taky načte čas. Samu sebe jsem přesvědčovala o tom, že nejsem přece hloupá, že podle mapy jít dokážu, ale jak se záhy ukázalo, spletla jsem se.
Asi na desátém kilometru jsme s Margot sešly z trasy a tak trochu jsme se ztratily. Stejně jako Pavel se svým Domingem…
Nevěděla jsem, co si počít
Stála jsem na místě a bezradně čučela do mapy. Snažila jsem se z plánku vyčíst, kde asi zrovna jsme, ale ve skutečnosti jsem neměla ani ponětí, kde na mapě se právě nacházíme.
Máme se s Margot vrátit zpátky a zkusit najít správnou cestu? Nebo mám zavolat na číslo, které nám organizátoři dali pro případy úrazu nebo ztracení? Tyto otázky jsem si kladla pořád dokola, když vtom jsem najednou zaslechla.
„Haló!“ Otočila jsem se za hlasem a spatřila opravdu moc pěkného muže se psem. Podle čísla na hrudi jsem hned poznala, že je to jeden ze závodníků.
Společně nejen do cíle
Přišel ke mně a přestavil se mi jako Pavel. „Popravdě, moc netuším, kudy jít dál,“ přiznal se. „Ani já ne,“ přitakala jsem a oba jsme se začali smát. Pak jsme dali hlavy dohromady, vrátili jsme se několik kilometrů zpátky a navázali jsme na správnou trasu.
Do cíle jsme došli společně, asi nemusím dodávat, že jako poslední. Šli jsme totiž vycházkovým tempem a po většinu cesty jsme si povídali. Po závodu jsme zašli na jídlo a domluvili jsme se na společném výletu na následující týden.
A pak jsme vyrazili na další a na další. Margot si našla super psího kamaráda a já skvělého muže.
Marcela T. (44), západní Čechy
