JANA PAULOVÁ (62) si hudebníka MILANA SVOBODU (65) musela ulovit sama.
Byl totiž plachý. Pražská rodačka Jana Paulová (62) dostala umělecké geny do vínku. Její otec František Paul (†78) byl muž mnoha profesí, operetní zpěvák, herec, režisér a překladatel, matka Eva Šenková (†81) zpívala v Hudebním divadle v Karlíně.
A tak bylo samozřejmé, že po základní škole Jana zamíří na Pražskou konzervatoř. Odtud po dvou letech přestoupila na DAMU. V uměleckém prostředí se odmalička cítila jako ryba ve vodě, vlastně si pro sebe jinou profesi neuměla představit.
Herectví v tomto případě muselo zvítězit. Doma prošla až překvapivě tvrdou školou. Maminka byla velký kritik. Byla nesmírně přísná, dcera si nepamatuje, že by ji někdy pochválila. Podobně jako řada kolegů blondýnka kdysi prošla obdobím, kdy se rozhodla hereckou profesi opustit.
K radikálnímu kroku ji přiměla práce na jednom z nekonečných seriálů. Pocity marnosti, kdy nemohla ovlivnit kvalitu předlohy, kterou dopředu neznala, neboť nové díly dostávali i ráno těsně před natáčením, jí tuhle profesi na dlouhý čas znechutily.
Přišel zlom. A tak si koupila elektrickou kytaru, jezdila po republice, hrála a zpívala. Prý to pro ni byla šťastná doba. Úžasné osvobození. Odmítala role, když jí někdo něco nabídl, řekla: „Ne, to nedělám.
“ Po několika letech se vrátila do divadla a před kameru. Z profesní krize ji vytáhl kolega Pavel Zedníček, kterému se podařilo přemluvit ji k návratu na jeviště. Zlákal ji na představení Natěrač, v němž zprvu jen zastoupila nemocnou kolegyni.
Pochází z početné rodiny, ale ke „komediantům“ se překvapivě dala jen ona. Pořád někde zpívala a hrála, i když to třeba ani nebylo na klasickém jevišti. Profesi, kterou viděla u rodičů, si na nich vydupala.
Neměli sílu ani energii na to, aby dívenku od kumštu odradili. Svým nadáním všude výrazně vyčnívala, a nejen jím. Rovněž radostí ze života, odvahou, snahou být viděna a, jen si to přiznejme, provokovat. Už ve třinácti letech nosila tak krátké sukýnky, že to pedagogům vyráželo dech.
Občas tím dívenka rozčilila paní učitelku natolik, že se musela jít domů převléknout. Založila bigbeatovou kapelu s nepříliš skromným názvem The Stars (Hvězdy). A když se pak Hvězdy naplno předvedly na školní akademii, byly jim sníženy známky z chování.
Za hlubokého socialismu se tento způsob hudby označoval za kravál a netoleroval. Na jevišti stála poprvé ve školním představení Červená karkulka, jak jinak než v hlavní roli. Bylo to v první třídě základní školy.
Za své největší životní štěstí Jana označuje manžela, hudebníka Milana Svobodu (65). Byli typickou studentskou láskou. Nadaný mladík, student hry na varhany na Pražské konzervatoři a muzikologie na Karlově Univerzitě, psal hudbu k tehdejšímu představení divadla Disk Rytíř hořící paličky, a tam se ho Janě, jak sama říká, podařilo sbalit.
Musela se snažit ona, protože on by si netroufl, později to přiznal. Janu vídal už předtím, ale nikdy ji neoslovil, připadala mu příliš krásná. Nebezpečně krásná. A tak si musela poradit sama a hudebníka ulovit vlastními silami, což bylo snadné.
Nějakou dobu spolu žili, když bylo Janě dvaadvacet, vzali se. Čas ukázal, že to byla osudová láska a že dobře udělali, když se rozhodli žít spolu. Ti dva se k sobě doopravdy hodí. Po celých těch čtyřicet let, co jsou spolu, si denně vyznávají lásku.
Když herečka odchází z domova, manžel ji obejme a vzájemně si řeknou: „Miluju tě.“ Se vztahem zacházejí tak opatrně, jako by byl ze skla. Prostě si váží toho, že jeden druhého našli, že měli takové štěstí.
Oba si uvědomují, jaký je to zázrak. A další podstatná věc: nechávají se žít. Brzy po svatbě se narodila Adélka. Není úplně běžné, když začínající herečka zvolí místo budování kariéry mateřství. Blondýnka to vysvětluje jednou takovou zvláštností.
Měla totiž k herectví neobvyklý vztah. Už když dokončovala DAMU, profese ji nenaplňovala, nějak ji přestala mít ráda. Řevnivost, boj o pozice a o angažmá, to vše jí bylo cizí a nepříjemné. Říkala si, že rozhodně nechce celý život s někým běhat závody.
Tak zvolila cosi hmatatelného a smysluplného, teda mateřství, a priority se ocitly okamžitě jinde. Vždycky bylo nejdůležitější, co je doma, a pak teprve zaměstnání. Sotva byste našli někoho, kdo blondýnku spatřil jinou než usměvavou.
Herečka Jana Paulová je vždy dobře naladěná a rozdává kolem sebe radost, kterou přenáší na své blízké i kolegy v divadle. Není divu, že ji už leckdo podezříval, že si nejspíš potajmu pořádně přihne. Tajemství její psychické vyrovnanosti ale spočívá v něčem úplně jiném.
Musela ho objevit sama a cesta to byla leckdy pořádně trnitá. Ačkoli se jí povedlo najít životní lásku, v jisté fázi života zjistila, že má několik možností. Buď začít chodit k psychiatrovi, nebo začít pít, anebo udělat se sebou něco sama.
Našla třetí cestu, která pomáhá. Denně medituje, považuje to za nejlepší duševní hygienu. Stále se vrací do milované Indie, kde nalezla spoustu pro ni důležitých duchovních míst. S manželem se mírumilovně dohodli, že do Indie bude Jana jezdit bez něho, protože Milan Svoboda dává přednost jinému typu cestování, pohodlnějšímu.
A tak si herečka zvykla jezdit tam sama, anebo se starší dcerou Adélou, která tam teď už dokonce bydlí. Adélka v Indii žije s manželem, jehož maminka je Indka. Proto také dostala indické občanství. Také Jana uvažovala nad tím, že by zde zapustila kořeny, ale pochopila, že to nebude tak jednoduché.
Jednak by s tím manžel nesouhlasil, za druhé se Paulová na starší kolena už nemá odvahu dívat na tolik bídy a utrpení.V Indii před patnácti lety dokonce založila školu pro sirotky, která prosperuje rok od roku lépe.
Na cestách zažila statečná herečka momenty, kdy šlo o život. Jednou se ocitla v indických horách, pronajala si tam malý pokojíček a šla na túru. Jenže zrovna začaly monzunové deště a ty vyděšenou herečku smetly ze svahu.
Naštěstí se jen potloukla. Mladší dcera Anežka (27) zase objevila krásy francouzštiny. Když jí bylo deset, rodina vyrazila autem na výlet po Francii, během něhož navštívili i Paříž. Kolem půlnoci dorazili pod Eiffelovku.
Krásně zářila do tmy. Anežka se nejdřív ohromeně rozhlížela, pak se rozplakala a řekla, že se naučí řeč téhle krásné země. Teď ji francouzština živí, překládá z ní divadelní hry, nedávno i první román. V den, kdy měli Jana Paulová a Milan Svoboda čtyřicáté výročí svatby, dostala herečka od manžela čtyřicet růží, poslal jí je do divadla.
Prožili spolu nádherné roky a další je čekají. Na začátku byla podle Jany veliká osudová láska, která s léty ještě zesílila. .
