V našem rodě nebyly žádné krasavice a u mužů jsem byla vždy jen za hospodyni. Moc jsem si přála, aby na tom byla naše Alenka líp!
Nikdy mi žádný vztah dlouho nevydržel. Podle kamarádek to bylo tím, že jsem se pokaždé zamilovala do krasavce, který mě rychle opustil a našel si modelku, která neuměla uvařit ani čaj. Přesto jsem si nakonec našla Tondu, a měla s ním dceru Alenku. Utáhla jsem ho na své skvělé kuchařské umění.
Naše Alenka ale také moc krásy nepobrala… Měla to ještě mnohem horší. Muži už dneska nechtějí hospodyňku a pečovatelku. Na potenciálního manžela a otce mých vnuků bude třeba jít jinak! Osud jí jednou přivedl do cesty Patrika. Byl pěkný a já zatoužila, aby byla vnoučátka krásná po něm. Bude se na to muset jít chytře.
Prohnané mrchy mají vždycky štěstí. Musí ze sebe udělat noblesní dámičku! Alena chodila s Patrikem tři měsíce, když se sestěhovali. Vedena mou radou to s vařením nepřeháněla. „Co bude k večeři, Alenko?“ ptal se Patrik. – „Objednáme pizzu, nebo zajdeme do restaurace,“ odpověděla dcera.
Jídlo nezabere?
„Před chvílí jsem se vrátila z kosmetiky.“ řekla, jak jsem jí radila. Aleně samotné se už restaurace a studené večeře zajídaly. Ale musela vydržet! Patrik požádal Alenu o ruku na romantické večeři. Najali si svatební agenturu, aby všechno bylo dokonalé. „Svatba je jednou za život,“ malovala si dcera budoucnost.
Velký den se měl uskutečnit na zámku. Svatební agentura myslela na všechny detaily. Jak se blížil termín svatby, pozorovaly jsme, že můj budoucí zeť je najednou zamlklý. Na ten den nikdy nezapomenu. Byla neděle. Mladí seděli u nás na obědě a Patrik nepřítomně žvýkal řízek.
„Zítra je třeba schválit svatební oznámení,“ připomněla mu Alena, „Víš, Alenko,“ podíval se Patrik významně na dceru. „Ty jsi tak úžasná, reprezentativní…“ – „Proč mi to říkáš?“ podivila se Alena. „Mně ale schází normální, obyčejná ženská, co doma vaří oběd.“ – „Ale lásko, počkej po svatbě!“ ohradila se dcera.
Jsem viník?
Patrik ale pokračoval: „Tu svatbu raději zrušíme, vždyť se k sobě vůbec nehodíme,“ vysoukal ze sebe. „Nechci ti lhát, potkal jsem holku, které nevadí občas mi vyžehlit košili a uvařit svíčkovou!“ Alena na mě vytřeštila oči a já oněměla hrůzou.
Dcera se z rozchodu dlouho vzpamatovávala, dokonce zobala antidepresiva. Psycholožka, se kterou to rozebírala, jí poradila, aby hlavně byla sama sebou. Tak za to teď mohu já, která jsem jí to všechno poradila.
Božena (57), Sušice
