Netušila jsem, kde bydlí či zda je v pořádku. Dcera odešla z domu bez rozloučení a nemluvila se mnou dlouhých dvacet let. Důvod její nenávisti mě šokoval!
Ten zvuk se mi v paměti vrací den co den. Zavírající se dveře. Klapnutí a potom už jen ticho. Ticho, které změnilo můj život na dlouhých dvacet let. Tenkrát jsme se s dcerou pohádaly. Hodně hlasitě a nenávistně. Křičela na mě, že za všechno můžu já! Pořád dokolečka jsem se ptala, co se stalo? O čem je řeč? Ale ona jen křičela a křičela.
Mého přítele neměla ráda
„Jen se nedělej. Moc dobře víš, co se tady děje. Kdybys nebyla tak zaslepená!“ byla její poslední slova, která jsem od ní slyšela. Skoro nic si s sebou nevzala. Jen pár kousků oblečení, doklady a telefon. Zbylo toho po ní hodně, od počítače a kytary, přes nejrůznější módní výstřelky po hudební věž a klavír. Takový ten elektronický. Helenka na něm skládala moc hezké písničky! Studovala tehdy posledním rokem na pedagogické škole. Do školy šla o rok později a tak už jí táhlo na devatenáct, i když stále vypadala tak na třináct. Drobná štíhlá blondýnka a dětskou tvářičkou. Děti ji milovaly a já ze všech nejvíc! I můj přítel ji měl moc rád a zahrnoval ji dárky i přízní. Helenka se s ním ale moc nekamarádila. Spíš by se dalo říct, že se Petrovi vyhýbá!
Zůstala jsem sama
„Helenko, Péťa je nešťastný, že ho nemáš ráda, nemohla by ses trochu přemoct a tvářit se na něho mile? Víš, jak moc mi na něm záleží!“ domlouvala jsme jí a ona se zatvářila, jako kdyby kousla do kyselého jablka. Nevšímala jsem ti toho. Považovala jsem její chování za nějaký pubertální rozmar. S přítelem jsem žila dva roky a byla konečně, po dlouhých letech samoty, moc spokojená. Byl na mě hodný a dost vydělával. Nikdy mi nic ošklivého neřekl ani nevyčetl. Ani když jsem odřela jeho auto nebo připálila slavnostní oběd! „Lepšího chlapa jsem si nemohla přát,“ myslela jsem si s vděčností. O to víc mě dceřino chování mrzelo. No, Helenka odešla a já zůstala sama. Vlastně s přítelem, ale ten, k mému překvapení, mě opustil skoro hned po rozepři s dcerou.
Opustil mě beze slova vysvětlení
„Byla jen nevychovaný fracek, dobře že je pryč. Ještě by si na mě něco mohla vymyslet!“ řekl, když jsem mu plačky líčila, co se v jeho nepřítomnosti odehrálo. Petr byl unavený z práce a tak jsem jeho podivné řeči neřešila. Až v noci, když jsem se převalovala z boku na bok, mi přešla jeho reakce divná. Neutěšil mě, nepohladil, jak měl vždycky ve zvyku. Ani o Helence nikdy takhle ošklivě nemluvil. Ráno, u snídaně jsem se ho na to zeptala. „Proč jsi o mojí dceři řekl, že je fracek? Myslela jsem, že ji máš rád!“ vyjela jsem na něho, ale on mi neodpověděl. Do týdne se odstěhoval. Beze slova vysvětlení! Žila jsem ze dne na den. Jen do práce a z práce, malý nákup a samota. Přišla jsem i o kamarádky. Kdo by se chtěl stýkat se zachmuřenou a zatrpklou ženskou? Roky ubíhaly, ale nic se neměnilo. Dcera mě nekontaktovala a já se ji nepokoušela hledat. Jako bych umřela zaživa.
Chtěla jsem umřít
Potom jsem onemocněla a musela do nemocnice. Pořád se říká, že čas zahojí všechny rány, ale já asi byla výjimka. Mně nezahojil čas vůbec nic. Cítila jsem se stále stejně. Špatně! „Mami, vzbuď se!“ uslyšela jsem vedle sebe známý hlas. Pomyslela jsem si, že se mi to všechno zdá. Mluvila na mě dcera, ale já věděla, že to není možné! „Asi jsem už umřela,“ pomyslela jsem si a pocítila radost, že už mám ten zpackaný život za sebou. „Mami, otevři oči!“ ozvalo se znovu a já poslechla. Ze zvědavosti, co se děje! Vedle mojí nemocniční postele seděla Helenka. O dvacet starší, ale stále krásná, štíhlá a milá. Nevzala mě za ruku, ani nedala pusu. Jen seděla a mluvila na mě. „Ty ses na mě přišla podívat?“ zeptala jsem se a ona pokrčila rameny. „Kdyby to záleželo jen na mně, nepřišla bych. Moc jsi mi ublížila. Nikdy ti to neodpustím!“ Opět jsem nechápala, o čem mluví. Zavřela jsem oči únavou. Helenka se asi domnívala, že spím. Začala ke mně tiše hovořit.
Snad není pozdě
„Mami, jak jsi něco takového mohla dopustit? Jak jsi mě mohla předhodit tomu sprosťákovi? Jen aby sis ho udržela!“ Teprve v tuhle chvíli mi došlo, o čem moje dcera mluví. Do teď jsem neměla ani tušení, co se mi přímo před očima odehrává! Otevřela jsem oči a vyhrkla: „Ale Helenko, já o tom doteď neměla ani tušení. Přísahám!“ Něco v mém hlasu asi přimělo dceru, aby mi uvěřila. Udiveně se na mě zahleděla: „Ale on mi mnoho let tvrdil, že o všem víš. Že mu musím vyhovět!“ Vjel do mě vztek a také síla, o které jsem myslela, že je dávno pryč. Cítila jsme se najednou zdravá. Připravená k pomstě! Z nemocnice mě propustili na revers. Vydala jsem alespoň trochu napravit to, co mně, a hlavně dceři, můj bývalý přítel udělal. Podala jsem trestní oznámení a těším se na soud. Snad mu to tam spočítají i s těmi dvacet let starými úroky!
Marie N., (67), Jičín
