Po mnoha letech jsem se znovu zamilovala. Ale vůbec jsem netušila, co všechno mě potká a jaké věci budu muset nakonec řešit.
Konečně se otevírají dveře operačního sálu. Doktor se tváří povzbudivě, vše dopadlo dobře. Teď už nezbývá než čekat. Jenže, to je právě to nejhorší. Čekání je nesnesitelné a tíživé. Zvlášť pokud jde o život vaší dcery.
Najednou se cítím provinile. Já, která od svého dítěte zažila tak hrozný podraz. Jenže na druhém konci nemocniční chodby stojí Ivan a já mám na nepopsatelný vztek. To on nás dvě rozeštval. A my tak ztratily spoustu času, který už možná nikdy mít nebudeme.
Osudové setkání
Ivana jsem potkala zcela nečekaně na jednom pracovním workshopu. Pracoval ve stejné firmě, ale nikdy dřív jsme se neviděli. Ivan byl pěkný chlapík, o několik let mladší než já. Přesto hned ten den se mnou začal flirtovat. Zaskočilo mě to.
Byla jsem pár let po ošklivém rozvodu a mužům jsem se vyhýbala. Měla jsem strach z lásky, ze závazků. Jenže Ivanovi nešlo odolat a já se po mnoha letech zase bláznivě zamilovala.
Dcera to vzala skvěle
Svůj vztah jsme dost dlouho tajili. Nejen na pracovišti. Svěřit se se svou novou láskou jsem se bála i své dceři Aničce. Bylo jí jednadvacet, studovala, bydlela na koleji a domů dojížděla jen občas.
Jednou ale přijela neohlášeně a našla nás s Ivanem u nás doma. Řekla, že je moc ráda, že jsem konečně zase šťastná. A od té chvíle začala domů jezdit stále častěji.
Byla jsem úplně slepá
Dlouho jsem si ničeho nevšimla. Byla jsem stále zamilovaná a neviděla, že dcera dost okatě s Ivanem flirtuje a ten na ní může oči nechat. Teprve, když mi oba přiznali, že se milují a čekají spolu dítě, jsem vše pochopila. Jen mi nešlo na rozum, jak mi to moje dcera mohla udělat.
Vždyť, na rozdíl ode mne, měla tolik jiných příležitostí najít si partnera. Sesypala jsem se a vůbec je nechtěla vidět. Ivan si sbalil věci, které u mě měl, dcera také a odešli.
Dlouhé odloučení
Byla jsem v hrozné depresi. Ta zrada strašně bolela a já se zasekla. Dceru a Ivana jsem neviděla celé dva roky. Nebyl den, kdy bych na ně nemyslela. Ale zvednout telefon a zeptat se, jak se má můj vnouček jsem nedokázala. Teď si to moc vyčítám.
Před dvěma dny mi zazvonil pozdě večer telefon. Byl to Ivan a řekl mi, že je v nemocnici a právě ji operují. Bylo to vážné a moje dcera bojovala skutečně o život.
Ohromně se mi ulevilo
Když se Anička konečně probudila z narkózy, stáli jsme nad ní oba, já i Ivan. Anička se usmála „Mami, ty jsi tady.“ V té jediné větě bylo všechno. Pohladila jsem svou dceru po vlasech. „Promiň nám to.“ Zašeptala. „To ty mi Promiň.“
Konečně jsem to dokázala říct nahlas. A ucítila jsem obrovskou úlevu. Teď je hlavní, aby se dcera uzdravila. Do té doby pomůžu Ivanovi s jejich synem. Už se na vnoučka moc těším.
Alena S. (57), Brno
