Byla jedináček, ve kterém jsme se s manželem viděli. Zneužila naší důvěry, aby přišla k majetku a penězům. Nic z toho ale nedala svým dětem.
Celý život jsme s manželem pracovali, abychom si splnili sen – žít ve vlastním velkém domě. Obětovali jsme tomu veškerý svůj volný čas, neznali jsme soboty a neděle, nejezdili jsme na dovolené, manžel sháněl melouchy a já šila po večerech. Naše jediné dítě ale nouzí netrpělo. Adélka měla vždycky všechno, na co si vzpomněla.A to byla chyba, za kterou jsme zaplatili. Stal se z ní sobec, který byl schopen pro peníze čehokoliv. Dům jsme postavili, ale stáří v něm netrávíme. A způsobil to člověk, kterého jsme nade vše milovali, naše jediná dcera. Když se před jedenácti lety Adéla vdávala, chtěli koupit s manželem byt. Příjmy novomanželů na hypotéku nestačily, požádala nás, abychom jí ručili domem. Rádi jsme pomohli, přepsali na ni dům, ovšem s tím, že v něm budeme mít zaručené dožití. Do dvou let se narodila krásná holčička – naše vnučka Julinka. Tou dobou její muž přišel o práci, a tak se jim zase nedostávalo peněz. Adélka dostala nový nápad: „Máte starý dům, my nový byt. Co kdybychom ho prodali, za peníze zrekonstruovali dům a postavili bydlení v podkroví? Budeme bydlet všichni pohromadě. “ Nebyli jsme proti a já se těšila, že budu mít vnučku nablízku.
Žili jsme ve snech
Jak Adélka naplánovala, tak udělala. Na půdě nechala postavit útulný podkrovní byt, my zůstali v přízemí. Zpočátku všechno vypadalo idylicky.Dceřin manžel našel práci ve městě, takže finanční situace se zlepšila. Jenomže naše klidné žití netrvalo dlouho. Kromě práce si totiž našel i milenku a začaly hádky. Nakonec, k našemu zděšení, požádal o rozvod.Zeť nám zmizel z očí, dceru odchod manžela poznamenal - zlost a zklamání si začala vybíjet na nás, rodičích. Začala nám jako šílená vyčítat, že Jiří odešel kvůli nám, že nechtěl bydlet s tchyní a tchánem.Takový nesmysl! Vycházeli jsme s ním dobře, dokonce lépe, než s dcerou. Nakonec jí v hlavě začal strašit další nápad: Spálit za sebou mosty, prodat dům, začít nový život! Co bude ale s námi, jejími rodiči, ji nezajímalo.Smlouva nám zaručuje dožití v našem domě, utěšovali jsme se… Když jsme se ale jednoho dne vrátili z lázní, kde si manžel léčil pošramocené srdíčko, dcera i s vnučkou byly pryč. Do domu se stěhoval nový majitel, pan Jaromír, jak se představil...
Podvedla nás všechny
Zůstali jsme jako opaření. „To máme za všechno, co jsme pro ni udělali? Jak je možné, že se z hodné dcery stal takový sobec bez kousku citu? Kde jsme udělali chybu?“ ptali jsme se sami sebe zoufale.Jak se však vzápětí ukázalo, bylo to ještě mnohem horší. „Takže kdy se postěhujete do domova seniorů? Ještě tento týden? Nebo jestli chcete, počkám vám i dva týdny, maminku sem chci stejně stěhovat až za měsíc,“ vyptával se pan Jaromír a postupně vyšla najevo celá děsivá pravda.Dcera podvedla i jeho. Když jí řekl, že je v časové tísni, protože potřebuje bydlení nejen pro sebe, ale i těžce nemocnou maminku, namluvila mu, že my, její rodiče, už máme vyjednané místo v domově seniorů a můžeme se stěhovat ihned.Tentokrát zůstal jako opařený pan Jaromír, když si uvědomil, jak naletěl. Na mého nemocného muže už bylo toho neštěstí moc. Během vzrušené diskuse se sesunul k zemi a pan Jaromír volal sanitu. Z manželova záchvatu se naštěstí vyklubala jen srdeční slabost, za dva dny byl z nemocnice doma.S naším domem, ve kterém jsme se stali v jediném okamžiku cizinci, to bylo horší. Neměli jsme kam jít. Ani pan Jaromír na tom nebyl dobře. Nejdříve chtěl z dcery vymoci zpátky peníze, ale nebrala telefony a my nevěděli, kam zmizela.Pak ji chtěl udat policii, vyšetřování by ale bylo na dlouhé lokte a on už nutně potřeboval ubytovat maminku.
Čeká nás smutný konec
Nakonec jsme si pomohli navzájem. Zůstali jsme s manželem bydlet ve dvou pokojích v přízemí, do třetího se nastěhovala Jaromírova maminka, o kterou jsme se starali.Velmi zaměstnaný pan Jaromír tak ušetřil za ošetřovatelku. Docela jsme se přátelili, a když nám po třech letech čekání přidělili místo v domově seniorů, kontakty nezanikly. Panu Jaromírovi jsem ještě několik dalších let chodila s maminkou pomáhat, než se stará paní odebrala na věčný odpočinek.Od záležitosti s domem uplynulo osm let. S dcerou se nestýkáme, z vnučky však mezitím vyrostla slečna. Našla si nás, když jí bylo třináct, a chodila nás od té doby pravidelně navštěvovat. Říkali jsme si, že z těch peněz, co dcera za náš dům získala, zaplatí určitě Julince vzdělání.Přála si studovat medicínu. Jenže tomu tak nebylo! I když Julinka o své matce mluvila hezky, aby nám nepřidělávala starosti, doneslo se nám, že Adéla propadla nejen alkoholu, ale také hracím automatům. Je bez peněz, bez práce a dluží několik nájmů za malý byt, ve kterém s Julinkou žije.
Srdce se nám z toho málem zastavilo. Julinka musela nastoupit do zaměstnání a hrozilo, že nedokončí střední školu. A tak jsme se s manželem rozhodli, že v tom vnučku nemůžeme nechat.
Neměli jsme čas zemřít
Manžel si našel práci vrátného a já pomáhala ve školní jídelně. Naším cílem bylo, aby vnučka odmaturovala, chtěli jsme ji vidět na vysoké a hlavně na koleji, kde by měla střechu nad hlavou a klid. Naše vůle byla tak velká a vidina budoucího štěstí Julinky tak silná, že před naším odhodláním ustoupily i naše zdravotní neduhy.Vůbec jsme je nevnímali, večery jsme usínali snad dříve, než jsme ulehli, a spali jako zabití. A Julinka se nám odměnila. Byl to takový pocit radosti, když nám přinesla ukázat své maturitní vysvědčení a pak dopis o přijetí na lékařskou fakultu. Byla tak šikovná, že si v Praze našla různé přivýdělky a dokonce pobírala prospěchové stipendium. Se slzami v očích jsme stáli v Karolínu, když dostávala červený diplom. A se stejným dojetím a pocitem, že už konečně můžeme zemřít, jsme seděli na čestném místě na její svatbě.Nemohli jsme uvěřit tomu, že se dožijeme prvního pravnoučátka, ale co víc? Že si nakonec přece jen splníme svůj životní sen. Něco takového nás v našem věku v domově pro seniory už rozhodně nenapadlo.
Nejkrásnější dárek
Ty Vánoce byly nejkrásnější v našem životě.Týden před Štědrým dnem se ve dveřích našeho malého pokojíku objevila Julinka s malým Davídkem. Pravnouček k nám běžel, jak byl zvyklý, pomuchloval se se mnou, vyskočil na dědečka a pak se nechal vysadit na své oblíbené místo na mé posteli.Julinka se tvářila nějak jinak, než obvykle. Cítila jsem, že za tím bude nějaké překvapení. A taky že ano! „Julinko, tobě to nějak sluší!“ řekla jsem jí. „Nečekáte náhodou dalšího pravnoučka?“ Julinka se zarděla a bylo jasné, že jsem trefila do černého.„To by bylo krásné, kdybychom se s dědečkem toho malého ještě dočkali.“ Manžel už hůř slyšel, tak jsem mu to musela dvakrát zopakovat. Šťastně kýval hlavou. „A právě proto, babičko a dědečku, jsme se rozhodli, že už nemůžeme bydlet v bytě na Proseku, ale koupili jsme domek za Prahou. Je dost velký pro nás všechny. Chceme, aby naše děti měly babičku a dědečka a užívaly si jich každý den.“ A tak se náš velký sen splnil. Žijeme ve velkém domě s krásnou zahradou se svou rodinou. Není to ale rodina naší dcery, ale vnučky, která nám vrátila náš životní sen.
Ludmila (82), Praha - Západ .
