Pomoc ze strany rodičů by měla mít své hranice. Jinak začne spíš škodit.
Nejprve se mi narodil syn David. Po třech letech přišla na svět i dcera Kamila. Cítila jsem se jako šťastná matka, které se splnily všechny její sny. Vždycky jsem si přála mít staršího syna a mladší dceru. Doufala jsem, že z nich vychovám skvělé a samostatné lidi. Povedlo se mi to ale jen částečně. Dodnes přesně nevím, kdy to začalo nabírat špatný směr.
Školu vzdala už po roce
Zatímco David byl hodně aktivní, sportoval, dobře se učil a ničeho se nebál, Kamila byla uzavřenější. Neměla moc kamarádek, žila si ve svém vlastním holčičím světě. Jak už to v rodinách bývá, tak mladšího ze sourozenců jsme více rozmazlovali, tím spíš, že se jednalo o dívku.
David žádné rozmazlování nepotřeboval. Obě děti byly chytré a nadané a já je viděla jako budoucí vysokoškoláky. David měl v tomhle směru jasno, chtěl podnikat a tak vystudoval ekonomickou fakultu. Kamila se dlouho rozmýšlela o své životní cestě, nakonec se přihlásila na fakultu pedagogickou.
Trochu jsem se jí to snažila rozmlouvat, nepřipadalo mi, že by měla na povolání učitelky povahu i nervy. Po roce dcera studium vzdala. Nastoupila do svého prvního zaměstnání, ale ani tam to nemělo dlouhého trvání.
Jak sama prohlásila, nebavilo jí pravidelně ráno vstávat do práce a zabít tam celý den. To už se mi její životní postoj přestával líbit. Současně jsem ale dál byla milující matkou, která pro své děti udělá první poslední.
Manžel mi moc nepomohl
Kamilu rozmazloval i můj manžel. Vydělával slušné peníze, ale za cenu, že spoustu času trávil mimo domov. To, že dceři koupil v podstatě všechno, o co si řekla, bylo tak trochu kompenzací za to, že s námi často nebývá. Kamila si tak zvykla mít cokoliv bez toho, aby se o něco snažila.
Neměla žádnou motivaci na sobě pracovat nebo se o něco snažit. Vyrostla z ní mladá žena, která si vlastně ani nedokázala vážit toho, co má. Zneklidňovalo mě to, ale tajně jsem věřila, že se to třeba změní, až si najde partnera.
Od jistého věku se mi příliš nesvěřovala. Měla svoji partu ze střední školy, takže večery doma netrávila, ale že by s někým chodila, to jsem nepozorovala. Jen občas se mi doneslo od známých, že Kamilu viděli ve městě, jak se vede za ruku s nějakým klukem.
Bylo to ale pokaždé s jiným. Vlastně i v oblasti vztahů si dcera jen užívala. Nejhorší pro mě ale bylo, že si nehledala žádnou práci. Sbírala jsem odvahu k tomu, abych jí do hledání zaměstnání dotlačila. Chtěla jsem se o tom ještě poradit s manželem.
Ten mě ale zaskočil, když namítl, ať si Kamila užívá mládí. Já jsem oponovala, že to nepovede k ničemu dobrému, ale svého muže jsem nepřesvědčila. Čím déle nás dcera pouze využívala, tím menší měla důvody, aby na tom něco chtěla měnit. Syn David se mezitím osamostatnil, oženil se a založil si rodinu.
Našla si jiné výhody
Postupně jsem přestala věřit, že může nastat nějaká změna. Přemýšlela jsem, jak celou situaci řešit. Dcera si sice našla administrativní práci, ale s malým platem, ze kterého ani nepřispívala na domácnost. Na vdávání to také nevypadalo.
Na moje narážky a později i výčitky se ohrazovala, že si o ní dělám zbytečné starosti. Vyčetla mi dokonce, že ji prý asi nemám dost ráda. Takhle se to táhlo až do doby, kdy bylo Kamile třicet let.
Tehdy si našla staršího, rozvedeného a majetného muže a přestěhovala se k němu. Svůj způsob života nezměnila dodnes. Jen si užívá, děti nemá a nechává se v podstatě „vydržovat“. Je to smutné, ale pro mě je podstatné, že se na takovém přístupu k životu už nepodílím.
Jana L. (50), Brno
