Naše vymodlené dítě, dcera Anička, zůstala po rozvodu sama. Za manžela si našla náhradu, ale my radost neměli. Zamilovala se do zajíčka mladšího o dvacet let!
Rozvod asi není nikdy příjemný, ale ten dceřin byl obzvlášť ošklivý. Její manžel, vysoce postavený muž s obrovskými znalostmi, kontakty a bohužel také sebevědomím, jí udělal ze života peklo. Rozvádět se nechtěl, přestože rozkol v manželství si způsobil sám, vlastní vinou! „Rozvod mi poškodí kariéru. U zahraničních partnerů si už kvůli tobě ani neškrtnu!“ křičel na dceru, když mu mlčky podala rozvodové papíry k podpisu.
Soudila se dlouhé roky
Její pohár trpělivosti s manželovými avantýrami přetekl, když jí zavolali z hygienické stanice, aby se dostavila k testům na nějakou pohlavní chorobu. Byla zdravá, ale manžílek nikoli. On, ten urozený manažer, navštěvoval pochybné podniky a rozhodně se nechoval nijak cudně! No, rozvod později podepsal, protože se bál skandálu, ale začal se hned soudit o děti. Prý je jejich matka, naše dcera, citově labilní a není schopná jejich tři syny vychovat. Kupodivu měl docela obstojnou šanci je získat. Lepší bydlení a dobré majetkové poměry hrály velkou roli. Navíc, kluci prý potřebují hlavně mužský vzor! Co na tom, že se denně vracel z práce až večer a někdy dokonce vůbec. Trvalo dlouhé tři roky a mnoho znaleckých posudků, než si dcera svoje milované děti vydobyla. Oddechli jsme si. Těšili jsme se na klid a pohodu, kterých se nám už dlouho nedostávalo.
Její přítel se nám nelíbil
„Mamko, našla jsem si chlapa! Je skvělý a dětem se bude určitě líbit!“ oznámila nám jednou dcera nadšeně. Měla jsem se radovat s ní, ale tak nějak podvědomě jsem se bála. Kdo to bude? Ani manžel se na tu nečekanou novinku moc netvářil. I na jeho tváři se objevily pochybnosti. Bohužel naše špatné tušení se mělo zanedlouho potvrdit! „Tak to je on. Můj Jonáš!“ představila nám dcera svoji novou známost a my s manželem málem omdleli. Stále před námi kluk sotva odrostlý pubertě! Na bradě řídké trniště a na čele podebraný bolák. Ruce jako hůlčičky a o nohách ani nemluvím. Sotva se na nich udržel, hrdina! Usmíval se jako mistr světa a svoji všetečnou ruku nepustil z dceřina pozadí. Učiněná hrůza!
Byla jako velryba
Netroufali jsme si samozřejmě říct vůbec nic. Co kdyby se naše Anička urazila? Co kdyby nám přestala půjčovat vnuky? Tomu nejmladšímu bylo právě pět a byl v tom nejlepším věku. Manžel s ním stále něco stavěl z lega a já mu podstrojovala jeho oblíbené lahůdky. To dva starší byli samozřejmě taky skvělí, ale koukali pořád jen do těch svých mobilů a tabletů. Ale rádi u nás byli všichni tři. Jejich ambiciózní otec na ně neměl čas, a býval dlouho pryč na služebních cestách. Jednou i s kluky přišel Jonáš. Po dvou letech společného bydlení s rodinou dcery přece jen trochu přibral a zmužněl. Už nevypadl na patnáct, ale asi na dvacet. Dceru by každý typoval spíš na jeho mámu, než partnerku. Bylo jí lehce přes čtyřicet a nebyla zrovna štíhlá ani nijak mladistvá.
Hubeňour se rozpovídal
Ne, že by nebyla hezká, ale hodil by se k ní chlap spíš o deset let starší, než o tolik mladší. Tedy dle mého skromného mínění. „Musím vám něco říct, Anička si to nepřeje, ale nebylo by fér vám něco takového zatajit!“ řekl hned, jak zasedl k odpolední svačince. Rozbušilo se mi srdce. Tak dlouho jsem svého skoro zeťáka mluvit vlastně nikdy neslyšela. Většinou mlčel, nebo odpovídal v holých větách. I on, stejně jako vnuci, měl uši věčně zacpané takovými těmi sluchátky bez šňůry. Vypadal v nich směšně, jakoby měl v uších nějaké velké bílé špunty. Už jsem se nadechovala k otázce, co se děje, ale on mě kupodivu předběhnul. Ani jsem nestačila zavolat ke stolu manžela, který byl jako vždy zalezlý v pokoji s kluky a něco jim vysvětloval. „No, Anička je nemocná. Vlastně to ani ne. Ale pije. Už dlouho!“
Vděčíme mu za hodně
Koukala jsem na toho drzého kluka, jako by spadl z višně. No spíš, jako bych já spadla z višně, nebo nějakého ještě vyššího stromu! Co mi to tady vykládá? Dělá si legraci? On trval na svém! Anička prý začala pít při tom těžkém rozvodu. Aby se zbavila stresu. Potom už nedokázala přestat. A že se o to pokoušela mnohokrát! „Musí do léčebny. Jinak to nezvládne…“ oznámil nekompromisně. O pár dní později se Anička přiznala. Vše, co nám její přítel řekl, byla pravda! Za měsíc už byla v protialkoholické léčebně. Pobyla si tam pěkných pár měsíců a o rok později znovu. První pokus zanechat pití nevyšel. Ale je to prý běžné. O vnuky se nám stará ten její zajíček. Anička si navzdory našim velkým pochybnostem vybrala dobře. Díky Jonášovi je už zase v pořádku!
Jana N. (68), Jihlava
