Můj čas na kafíčko

Děda, který umí všechno na světě

Jsem dobrovolný hasič a mimoto pracuji jako zaměstnanec státního sektoru. Nikdy se nezamýšlím nad tím, proč a do jaké míry lidem pomáhat, je to prostě v genech, které jsem zdědil po svém tátovi.

Konečně mám zase volno a mohu vzít vnučku do lesa. Tedy nejen vnučku, ale i Tobíka, našeho čtyřnohého miláčka. Trošku provětrám rodinu, podívám se po houbách a vyčistím hlavu. A tak běháme lesem, Janička už má půl košíku nasbíráno a já nevidím ani jednu, ale házím klacíky a Tobík aportuje a je nám dobře.

„Dědo, co bys dělal, kdyby si Tobík zlomil nožičku?“ Zamyslím se. „Je to jednoduché, Jani. Našli bychom dva klacíky, roztrhali třeba tričko a nožku zpevnili. Potom Tobíka vezmeme ke zvířecímu panu doktorovi do nemocnice, tam udělají rentgen a dají mu nožku do sádry, a až mu sroste, sádru sundají a Tobík bude zase běhat,“ vyprávím jí.

Večer jako každý jiný

Příjemně unaveni se vracíme domů přes parčík u sídliště. Najednou se mi Janička vytrhla a běží k lavičce s ležící postavou. „Dědo, rychle, ta paní potřebuje pomoct,“ volá vnučka. Přiběhnu a opravdu najdu bezvládnou ležící postavu staré paní.

Rychle se zorientuji, uložím ženu do polosedu, a  okamžitě mobilem přivolávám rychlou záchrannou službu. Paní odvezou a my jdeme domů. Vše jako obvykle, když je vnučka u mě. Zhruba za týden mě navštívila v práci neznámá žena, která se mi představila jako Andrea.

Chtěla mi poděkovat, že jsem rychlým jednáním zachránil život její matky. Byla dojatá a mně z toho nebylo úplně dobře, protože to je přece samozřejmá věc, pomáhat. Chtěla mi vše vysvětlit, tak jsme se domluvili, že se sejdeme u kávy.

Těžký život diabetika

„Máma je diabetička a hlídala mi děti. Zrovna byl Jiříček nemocný a znova mu stoupla teplota. To byla na mámu velká zátěž, nemocný Jiřík a hyperaktivní Verunka. Takže si zapomněla píchnout inzulin a neměla ani kostku cukru. Vzpomněla si na to, až když se sama vydala do lesa, a to už bylo skoro pozdě,“ vyprávěla mi.

Po nějakém čase jsme se sešli i s maminkou Andrey, a tak se vlastně stal zázrak a máme s Janičkou hodnou známou, které navždy zůstanou v paměti slova mé vnučky: „Potřebujete pomoct, babičko?“

Teď občas zaznívá opačná otázka. „Potřebuješ pomoct, Dane?“ A my s vděkem přijímáme. Navíc Janička dlouho po této události věřila, že má dědu, který všechno umí a dokáže všechny zachránit.

Daniel L., 61 let, Beroun

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden