Obyčejná páteční noc na chatě se změnila ve strašidelný zážitek. Možná to bylo způsobeno úplňkem.
S přítelem jsme se na jaře rozhodli, že pojedeme na víkend na chatu. Jela jsem o den dříve, abych po zimě chatu uklidila. V celé chatové oblasti jsem byla sama, nikdo tam nebyl.
Představa, že tam jsem sama, nebyla zrovna příjemná, tak jsem na to raději nemyslela. Pustila jsem se do úklidu, něco uvařila a k večeru zatopila v kamnech.
Pustila jsem si svůj oblíbený film a uvařila si grog. Nešlo si nevšimnout, že mi do místnosti svítí měsíc. Byl zrovna úplněk. Působilo to velmi romanticky, až mi bylo líto, že Honza přijede až ráno.
Měsíc osvětloval pokoj
Úklid mi dal zabrat, tak jsem si šla brzy lehnout. Šla jsem pozavírat okna a zamknout dveře do chaty. Byla jsem velmi unavená, takže jsem si myslela, že sotva si lehnu, usnu.
Jenže pronikavé světlo měsíce mi moc spát nedalo. Byla to celkem dost jasná bílá záře. Zatáhla jsem závěsy, ale moc to nepomohlo, stále jsem se převalovala a nemohla zabrat. Začínala jsem být ještě více unavená z toho, že nemůžu spát.
Bouchly dveře
Vtom jsem na chodbě zaslechla skřípání dveří vedlejšího pokoje. Že by přijel Honza? Šla jsem se tam podívat. Nikdo tam nebyl. Věděla jsem, že jsem ty dveře zavírala, a teď byly otevřené. Znejistěla jsem.
Dal se do mě strach a zima. Šla jsem raději zpět do pokoje, ale než jsem stihla vejít, dveře se přede mnou prudce zabouchly. Velmi jsem se lekla. Stála jsem sama v chodbě, kde byla tma, protože dveře všech pokojů byly zavřené.
Okna se otevřela
Opatrně jsem vzala za kliku dveří svého pokoje a vešla. V ten moment se zničehonic otevřela okna, která byla zavřená na menší kličku. Utíkala jsem k oknu a rychle je znovu zavřela. Při pohledu ven mi nebylo vůbec dobře.
Měsíc svítil nad osadou, kde jsem byla sama. Nefoukal ani vítr, o to hrůzostrašnější bylo, že jsem nechápala, proč se ta okna otevřela. Znovu jsem skočila do postele, zavrtala se pod peřinu a modlila se, aby bylo ráno.
Vyděšená k smrti
Když se sám spustil větrák, který byl kousek od postele, věděla jsem, že to není náhoda. Vánek z větráku rozfoukal papíry, které ležely na stole. Nezmohla jsem se na to, abych je šla sbírat.
Jen jsem se nahnula z postele a vytáhla větrák ze zásuvky. Zavřela jsem oči a chtěla spát. Kdy přesně jsem usnula, to nevím. Ráno jsem se bála vylézt zpod peřiny. Někdo mi ji strhl z těla a zakřičel: „Ahoj, lásko!“
Byl to Honza, který přijel dříve, než měl. Nikdy jsem ho neviděla raději než v tu chvíli. Když viděl papíry na zemi, ptal se, co jsem uklízela, když je tu takový binec.
Nic jsem mu neřekla, nevěřil by mi. Druhá noc už byla zcela klidná. Nechápu, co se tehdy dělo. Sama už ale na chatu nikdy nepojedu.
Kateřina H. (47), Děčín
