Co se má stát, to se stane. Svoji budoucnost většinou neznáme, ale jsou lidé, kteří ji dokáží přečíst.
Na jedné venkovské pouti jsme si kdysi nechali hádat z ruky – já i můj starší bratr Honza. A zatímco mě se moje předpověď líbila, Honza byl z té své dost rozpačitý. Nebylo divu. Ta stará paní mi totiž věštila skvělou budoucnost, hodného manžela a tři děti, zatímco Honzovi řekla, že bude umírat sice bohatý, ale opuštěný.
Mně to vycházelo přesně
Zatímco Honza se nad těmi slovy trápil, já jsem ho uklidňovala, že přece o nic nejde. Byla to jen taková pouťová hra, kterou nesmí brát vážně. Sama jsem ale pochopitelně doufala, že věci v mém životě poplynou tak, jak je ta stará žena nastínila. A pomalu se ukazovalo, že měla pravdu. Potkala jsem skvělého chlapa, o kterém jsem hned věděla, že je tím pravým. Velká a šťastná láska pokračovala spokojeným manželství. Narodily se nám dvě děti a třetí už jsme neplánovali – v rozporu s tím, co mi bylo předpovězeno na pouti. Jenže krátce po pětatřicítce jsem zjistila, že opět čekám miminko. Dlouho jsme se nerozmýšleli, dítě jsem si samozřejmě nechala. Můj život tedy vycházel zatím přesně tak, jak zněla slova té věštby z ruky. U Honzy to ale vůbec nevypadalo na správnou trefu. Bratr byl na tom totiž podobně jako já. Rovněž ho obklopovali blízcí včetně dvou potomků. A také se mu dařilo finančně; pustil se totiž do podnikání a peníze se mu jen hrnuly.
Rozjeli se po světě
Na dávnou věštbu jsme si vlastně už vzpomněli jen málokdy. Občas na ni přišla řeč během rodinných návštěv jako na nějakou kuriozitu. Já jsem si dělávala legraci ze své švagrové Heleny, kdy má v plánu Honzu opustit, aby se naplnilo pouťové věštění z ruky. Ale Honza a Helena se měli opravdu hodně rádi a nedokázala jsem si představit, že by bratr mohl někdy umírat opuštěný; ostatně říkala jsem si, že by to nedovolily ani jeho děti. Jenže předpověď se jednoho dne skutečně naplnila. Nikdo ale nemohl předem tušit, že se stane právě to, co se stalo. To léto se Honzova rodina tak trochu rozprchla do světa. Helena jela s kamarádkou k moři do Španělska. Syn zamířil na stáž do Anglie a dcera se vydala se svým přítelem na toulky po Slovensku. Honza byl jako vždy pilně zaměstnán, ale přesto si pro sebe také týden „ukradl“. Rozhodl se, že ho stráví v klidu na chatě u řeky Ohře, kterou kdysi koupil. Chtěl si odpočinout od podnikatelských starostí a jen tak si tam něco kutit a chodit na procházky. Na víkend jsem pak za ním měla přijet já s Otou, svým manželem.
Nejhorší víkend v životě
Na tu sobotu už nikdy nezapomenu. Přijeli jsme k Honzově chatě, ale přivítalo nás ticho a prázdno. Pokoušela jsem se už předtím dovolat bratrovi mobilem. Byl nedostupný. Přičítala jsem to špatnému signálu kolem chaty. Budova přitom nevypadala, jako že by ji někdo opustil a zabezpečil. Po deseti minutách hledání pak Ota Honzu našel. Bohužel bez známek života. Ležel ve sklepě. Běžela jsem hned na kopec u chaty, kde byl signál, abych zavolala sanitku. Věděla jsem ale, že na lékařskou pomoc je dávno pozdě. Hlavou se mi přitom mihla ona předpověď z mládí. Najednou bylo jasné, že v čarách osudu na své ruce to musel mít můj bratr všechno opravdu napsané. Později se podařilo rekonstruovat Honzovu smrt. Když slézal po schůdcích do sklepa, ranila ho mrtvice. Jak spadl dolů, ošklivě si zlomil nohu a poranil hlavu. Byl pak ještě při vědomí, ale nemohl se dostat ven. A nedokázal si ani zavolat pomoc. Umíral opravdu bohatý, ale sám a opuštěný. Jestlipak si také vzpomněl na tu někdejší venkovskou pouť? Dodnes cítím strašnou lítost a zármutek nad Honzovou předčasnou smrtí. Asi se tomu nedalo nijak zabránit. To, že se předpověď vyplní takovým nečekaným způsobem, nikdo nečekal. Já budu až do smrti už všechny podobné věštby brát opravdu vážně.
Květa S., (52), Teplice
