Nechápali jsme, jak je možné, že po sobě tak jdou. Bojovaly spolu od nepaměti a k tomu si pořídily i čtyřnohé miláčky. Vždycky jsem snila o tom, jaká bude moje rodina harmonická, jak se budeme mít všichni rádi.
Jenže člověk asi nikdy nedostane to, po čem nejvíce touží. Naše děti – Kačenka a Hedvika byla dvojčátka, člověk by si tedy řekl, že k sobě budou mít zvlášť blízko. Opak byl ale pravdou. Ty dvě holky se nesnesly.Už ve společné postýlce se kousaly, škrabaly a tahaly za vlasy. Tato rivalita s nimi rostla. Největší střety byly kvůli našemu Alíkovi, o kterého se dokázaly strašlivě prát. V jejich devíti letech zemřel stářím a hlavně tím, jak ho dokázaly stresovat – když mu jedna poručila hot, ta druhá okamžitě zavelela čehý.Když se odebral Alík do psího nebe, dostala každá dcera svého králíčka. Jedna si vybrala bílého, druhá hnědého. Králíci byli empatičtí a rychle převzali sympatie svých paniček a vzájemně se v kleci rvali, až chlupy lítaly.Museli od sebe, a protože na sebe i tak cvakali a skřípali zuby, rozdělili jsme je do pokojů, aby na sebe neviděli. Když zemřel po třech letech králík Kačence, z kapesného si pořídila křečka Bobiho.
Na křečka jedině kočka
Jak ho Hedvika uviděla, ječela jako pominutí, že tu hnusnou myš doma nechce, a začala být posedlá touhou po kočce, kterou si záhy přinesla, a na dveře svého pokoje napsala velkými písmeny: „Tady bydlím já! Bobobijka!“ Kačena ale zasadila protiúder v podobě knírače Rafa.Hedvika si obratem pořídila obrovského škrtiče, který by spořádal knírače i s Bobim na posezení. Padlo jí na hada celé našetřené kapesné, včetně peněžního dárku od babičky. Náš domov, kde zuřila soukromá válka, se stal téměř neobyvatelný.Nevím, jak to ty dvě holky dělaly, ale jejich mazlíkové rychle pochopili svůj hlavní úkol, kterým bylo: „Zničit nepřítele!“ A tak jsme museli být všichni ve střehu, aby se zvířata i naše holky vzájemně nepožrali.Období puberty dvojčat bylo k nepřečkání. Nenáviděly se tolik, že každá odešla po základce na internát do jiného okresu. Domů jezdily každý druhý víkend na střídačku, aby se nepotkaly. Svou zoologickou zahradu nám ale doma zanechaly. A tak nám válka ještě několik roků přetrvávala. Dnes už nám zbyla jenom kočka a pes, kteří na sebe dokážou vrčet přes zavřené dveře celou noc.
Dana (46), Strakonice .
